P. Desiderius Lenz O. S. B.

Zemřel 28. ledna 1928

Za pozdního večera 28. ledna t. r. zemřel v Beuronu ve vysokém věku 96 let ctihodný stařec, umělec P. Desiderius Lenz. Prozřetelnost Boží vhodně vyvolila jeho úmrtní den, byloť to právě v sobotu večer, asi hodinu na to, když v chóru mnichů umlklo "Alma Redemptoris Mater", oslavná to píseň na vznešenou Matku Spasitelovu o svátku svatého Cyrila Alexandrijského, učitele církevního, jejž církevní modlitba oslavuje jakožto "nepřemožitelného obhájce božského mateřství nejblahoslavenější Panny Marie". Vždyť to bylo právě značkou osobní i umělecké zbožnosti a myšlenkového světa zesnulého zakladatele a mistra Beuronské školy umělecké. Četné, milé a zároveň důstojné zobrazení Matky Boží v jeho umění, jeho vysoká představa o její důstojnosti a velikosti, jeho četné, z církevní latiny převzaté výroky o blahoslavené Panně, která přemohla každý blud a nevěru, a především jeho veliká láska k modlitbě svatého růžence, který byl jeho stálým průvodcem a brevířem, označují ho jakožto velikého ctitele blahoslavené Panny a Matky Boží Marie. Jejímu oslavení a vznešené důstojnosti zasvětil nádherné fresko v kapli svatého Maura v Beuronu, cyklus obrazů "Život Panny Marie" v opatském chrámu Emauzském a krásnou slohovou kapli milostnou v Beuronu. Tři, ač ve své podstatě různé, přece jen souzvučné hymny na Thotékos - Bohorodičku.

Není naším úmyslem pojednávati zde o umělecké činnosti a o významu této činnosti P. Desideria. O tom bylo již mnoho napsáno a závěrečného úsudku nelze dosud ještě ani pronésti. Avšak v předchozích řádkách poukázali jsme na vůdčí myšlenku jeho uměleckého smýšlení a osobní zbožnosti, z čehož lze poznati, že zakladatel liturgicko-kultního umění, které jest namnoze rozkříčeno za příliš přísné a ustrnulé, ve skutečnosti však působí objektivně a monumentálně, vedl nejen bohatý a plodný, ale i neobyčejně hluboký a zbožný život.

Veliký "mistr Beuronský", o nějž se ještě ve vysokém stáří i film zajímal, pocházel ze staré měšťanské rodiny městečna Haigerloch na švábsko-hohenzollernském území, kde se 12. března 1832 narodil. Jeho otec, počestného cechu truhlářského, nechtěl dovoliti, aby se stal malířem, neboť, jak mínil bodrý mistr, "všichni malíři jsou ničemové". Směl však studovati architekturu, "to jest alespoň solidní povolání". Nejprve musil maldý Petr, to bylo jeho křestní jméno, vypomáhati doma a v malém hospodářství, k čemuž však jevil málo chti a schopnosti. Jeho otec neměl sice mnoho důvěry ve skutečné nadání svého syna, přesto ale dovolil mu navštěvovati reálku. Prvního vzdělání v architektonickém kreslení dostalo se mu u stavebního rady Zobala, jemuž se povždy cítil býti zavázán velikou vděčností. Tento rozumný muž dal mu dobrou radu pro život: aby se vždy stýkal s lidmi, kteří více znají než on sám. V 17 letech ztratil Lenz svého otce, což bylo v jistém smyslu pro něho osvobozením. Neboť matka spíše měla pro snahy svého syna pochopení a dovolila mu též, aby se koncem listopadu roku 1850 odebral k dalšímu vzdělání do Mnichova. Tam navštěvoval po několik let Akademii výtvarných umění, specielně se zabýval též sochařstvím. O tehdejších "Modernistech" nechtěl ničeho slyšeti, naproti tomu sdílel však ideály mistra Cornelia. Velikou zálibu měl v uměleckých výtvorech Řeků, jejichž díla mohl v mnichovské Glyptothece obdivovati. Sotva 26letý stal se roku 1858 profesorem na umělecko-průmyslové škole v Norimberku. Zde se zaměstnával kromě sochařství též drobnějším uměním, jako pomníky, kalichy a pod. V roce 1862 obdržel prostřednictvím Corneliovým stipendium na studijní cestu do Říma, která mu přinesla mnoho užitku. Při studiu antických, především egypstských vzorů opustil úplně směr gotický a horoval pro klassický ideál. Na antických dílem imponovalo jeho uměleckému sklonu především to, že byly založeny na jednoduchých měřických a početních poměrech. Navrátiv se z Říma, přijal ve Schlanders v Tyrolsku místo dozorce v mramorových lomech, zde, v tiché horské samotě zpracovával dojmy ze svého pobytu v Římě a své uzrálé ideje uložil ve spisku, který věnoval z vděčnosti za poskytnuté stipendium pruskému ninistru školství. Ještě s jinými dvěma spisky vyšel tento ve 2. vydání roku 1927 v Beuronském uměleckém nakladatelství pod názvem "Zur Asthetik der Beuroner Kunstschule".

Pro oční nemoc vzdal se po několika letech svého místa a vrátil se do své vlasti. V roce 1868 zaklepal poprvé na klášterní bránu před několika lety nově vzkříšeného Beuronu, Petr Lenz viděl zde v kultu a v životě uskutečněno, co v umění hledal. Mimovolně musil sobě říci: "Zde jest místo a splnění mých tužeb". Ještě jako laik vytvořil u Beuronu s pomocí svých přátel Wűgera a jeho žáka Steinera, s nimiž se již v Mnichově seznámil, jakožto nejvlastnější výraz své umělecké duše pod vlivem života v Beuronu, kapli svatého Maura, založenou kněžnou-vdobou Kateřinou z Hohenzollernu. Zatím co jeho pomocníci po ukončení kaple vstoupili v Beuronu do řádu benediktinského, odešel Lenz k dalšímu studiu do Berlína, kde nalezl svůj kánon lidské postavy, což považoval za vzácný nebeský dar umělecko-historického a technického fundamentálního významu.

Již roku 1872 táhlo jej to nazpět do jemu jedině odpovídajícímu kulturnímu a uměleckému místu v údolí podunajském. Opat Maurus Wolter, s nímž pěstoval bohatou výměnu myšlenek, rád ho přijal jako obláta-umělce. Po mnoha méně významných pracích v následujících letech přestěhoval se Lenz s Wugerem a Steinerem následkem v kulturním boji nastalého zrušení Beuronu do arcikláštera Monte Cassina, kolébky to řádu benediktinského. Monte Cassinu mělo se dostati od umělců Beuronských ke 1400. výročí narození svatého Benedikta důstojné výzdoby. Je-li beuronská kaple svatého Maura kolébkou beuronského umění, pak jsou práce na Monte Cassinu ve svém celku monumentálním vyvrcholením mohutné umělecké tvorby jedinečného významu. Lenz však nezasvětil svatému Benediktu v oněch letech pouze své umění, nýbrž i sám sebe tím, že vstoupil do noviciátu a 15. srpna 1878 u hrobu svého řeholního otce složil své svaté sliby. Po 11 letech obdržel ještě svěcení podjáhenské a pak věnoval celý svůj život posvátnému umění. V těchto a následujících letech nebyl ovšem ušetřen zkoušek a trpkosti zklamání, avšak velikánům nejsou tyto kamenem úrazu, nýbrž spíše vzpruhou a obohacením.

Po ukončení tohoto prvního pracovního období na Monte Cassinu (roku 1880) přišlo na řadu vyzdobení kongregací Beuronskou získaného opatského chrámu Emauzského v Praze a velice známým cyklem "Život Panny Marie". Při této práci jako již i na Monte Cassinu a při kapli svatého Maura nutno ovšem rozlišovati činnost, obzvláště pokud se týče vypracování maleb, obou jeho společníků od činnosti geniálního mistra samotného. Rozvrhy a náměty jsou jiště většinou jeho prací. Po rozličných menších dílech následovala světoznámá "Křížová cesta" pro Mariánský kostel ve Štutgartu. Tato spíše dramatická práce se málo hodila P. Desideriovi a její provedení převzal pouze na zvláštní nátlak.

V roce 1892 přijal návrh vyzdobiti nově vzniklý chrám benediktinek u svatého Gabriela v Praze na Smíchově. S pomocí řady spolupracovníků vykonal tuto práci, která měla pro něho proto velikou důležitost, že se při ní mohla opět rozvinouti celá jeho dřívější přísná čistota slohová a původní rázovitost, neboť nebyl zde již pod vlivem měkkosti a něžnosti P. Gabriela Wűgera, který mezitím zemřel.

Jeho známá, ve slohu egyptském provedená, Pieta, kterou se dlouho v myšlenkách zabýval, došla konečně svého uskutečnění. V těchto letech staly se řeholní panny u svatého Gabriela jeho oddanými ctitelkami a věrnými žačkami, a proto také jim platila poslední jeho cesta, když byl již téměř 85letým starcem.

Jeho posledním mohutným podnikem bylo roku 1899 vyzdobení hrobu svatého Benedikta a krypty chrámové na Monte Cassinu malbami, mosaikou a sochařskými díly. Této 14 let trvající práci dostalo se korunování a skvělého uznání při slavnostním zasvěcení u přítomnosti více než 100 benediktinských opatů a papežského legáta o Svatodušních svátcích roku 1913.

Nato vrátil se úctyhodný mistr do svého kláštera v údolí dunajském a ztrávil zde zbývajících ještě 14 let svého života v tiché samotě, vždy však duševně čilý, zaměstnávaje se buď čtením nebo psaním či kreslením a modlitbou, podobně, jako čteme v brevíři o svatém Bédovi Ctihodném. Téměř rok byl upoután na lůžko, jeho zrak a sluch slábnul, avšak srdce mocně ještě tlouklo, jeho myšlenky byly stále jasné a mysl veselá. Zda nevděčí za to své nebeské Paní, "Příčině naší radosti", kterou v modlitbě svatého růžence a v rozjímání o její důstojnosti a jejím úzkém vztahu ku vznešenému tajemství naší spásy až do své blažené smrti uctíval? Po krátké nemoci zesnul 28. ledna 1928 tiše v Pánu.

Povolaný životopisec beuronského mistra a historiograf beuronského umění bude míti jednou k probádání spoustu materiálu, sestávajícího z bytvořených děl, skizz a návrhů, dopisů a vlastních náčrtků, kritik a článků, essayí a studií. Kéž by tedy jen povolala dobrotivá Prozřetelnost schopnou osobu pro tuto velikou úlohu, kéž však pošle též nadané a nadšené mladíky, kteří by se ujali velikého dědictví Bohem nadaného mistra a v jeho šlépějích dále kráčeli. Zesnulému pak nechť Bůh štědře odplatí za jeho veliké a vzácné činy ve službách posvátného umění!