Právem slavilo slavnostním způsobem, byt' i jen v kruhu rodinném, arciopatství Beuronské a četné kláštery kongregace Beuronské 4. června 1925 sté narozeniny svého zakladalele dra Maura Woltera.

Tento, co do nadání a povolání nad obyčejnou míru daleko vynikající řeholník a církevní hodnostář, působil znovuobnovením starého monastického ducha neobyčejně požehnaným vlivem. Jeho obsáhlý, plodný duch vybudoval uvnitř i zevně epochálními spisy a Bohem požehnanými podniky svou vlastní kongregaci a přispěl též značně k novému vzpružení a vnitřní obnově celého řádu svatého Benedikta. Svou věrnou oddaností k svaté Stolici a pilným pěstováním církevní liturgie v tradičním římsko-monastickém rámci obnovil a prohloubil duchovní život širokých kruhů ve své vlasti, ale i jinde. Jej a jím založené kláštery směle možno počítati mezi významné činitely náboženského obrození XIX. století. Bylo to jistě moudrým řízením prozřetelnosti Boží, že arciopat Maurus Wolter nalezl ve svém pokrevním bratru P. Placidu Wolterovi a brzy i v P. Benediktu Sauterovi, později prvním opatu kláštera Emauzského (+ 7. června 1908), tak věrně oddané spolupracovníky. Ani duchem velicí lidé nejsou s to své nejlepší záměry sami, bez cizí pomoci, provésti, potřebují vděčné žáky, kteří by přijali jejich tvůrčí myšlenky za své vlastní, jest jim zapotřebí obětavých spolupracovníků, kleří často za mnohých obtíží se snaží uskutečniti přijaté podněty a pojatá rozhodnutí.

Oba zakladetelé a první arciopati Beuronští pocházejí z vážené a dítkami požehnané měšťanské rodiny porýnského města Bonnu. Rudolf Wolter (arciopat Maurus) narodil se roku 1825. Arnošt Wolter (později arciopat Placidus) spatřil světlo světa 24. dubna 1828. Kromě těchto dvou zasvětili se ještě tři bratři službě Boží v povolání kněžském. Karel Wolter později P. Hildebrand, zemřel již roku 1859 jako benediktin v Opalství svatého Pavla v Římě. Vavřinec Wolter vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a působil v Jižní Americe, kde též v roce 1911 zemřel. Poslední, František Wolter, slal se světským knězem a působil v arcidiecési Kolínské. Několik sester sloužilo Bohu jako řeholnice, ostatní zůstaly neprovdané.

Život arciopata Maura Woltera jest snad již širším kruhům čtenářů znám (Viz na př. pamětní spis: "Maurus Wolter, dem Grunder Beurons zum 100. Geburtstage. Erinnerungen und Studien". Vydal Kunstverlag Beuron, 1925). Životní cesty jeho i jeho bratra Placida byly delší dobu stejné. Již v otcovském domě dostalo se jim pečlivé a zdravé výchovy. Otec Wolter byl vážený muž, rozumných názorů výchovných. "Všichni lidé se ohlíželi, když přicházel otec Wolter, urostlý muž statné postavy, obklopen jsa svými nadějnými syny. Při tom vyznamenával se vrozeným ušlechtilým chováním, které ho činilo schopným stýkati se i s nejvznešenějšími osobami" (P. Sebastian von Oehr: Erzabt Placidus Wolter. Freiburg, 1909). Na duševním vzdělání jeho synů záleželo mu neméně než na výchově jejich povah a způsobu obcování s lidmi. Dobrá matka, tichá a hluboce založená