Slovanská liturgie

Přednáška z konferenčních řečí o sblížení Slovanů ve víře,
konaných v Emauzích ve dnech 7., 8., a 9. března 1928.

Misie a působení svatých apoštolů slovanských Cyrila a Metoda celkem netrvaly dlouho - necelých 20 let - a smutně skončily vypuzením jejich žáků. Přes to zůstala tu památka a jméno svatých Cyrila a Metoda hlubší než by se zdálo. Žádost Vratislavova za povolení slovanské liturgie a odpověď papeže Řehoře VII. z roku 1080 a snad i sama zakládací listina biskupství Pražského z roku 972 a kláštery na Sázavě a v Emauzích jsou toho dokladem. V zakládací listině (u Kozmy) píše papež Jan XIII. Boleslavovi a schvaluje zřízení biskupského stolce u svatého Víta a Václava "non secundum ritus Bulgariae gentis vel Rusiae aut Slavonicae - ne podle obřadu bulharského nebo ruského anebo jazykem slovanským". Je-li tato listina autentická, svědčila by, že koncem X. století byla tu liturgie slovanská v živém vědomí. Nade vší pochybnost jsou jasná slova, jimž papež Řehoř VII. odmítl žádost krále Vratislava z roku 1080, který žádal povolení liturgie slovanské: "Quia nobilitas tua postulavit, quo secundum Slavonicam linguam apud Vos divinum annueremus celebrari officium, scias nos huic petitioni tuae nequaquam posse favare - Ježto Vznešenosti tvá žádal, abychom dovolili jazykem slovanským u Vás sloužiti služby Boží, věz, že této žádosti Tvé nijak nemůžeme vyhověti". Tedy opět po více než stu letech památka na svatého Cyrila a Metoda a liturgii slovanskou jest tu. Vratislav žádal za rozšíření a zobecnění toho, co se konalo v klášteře Sázavském, založeném svatým Prokopem. Kronikář Sázavský mezi jinám praví: "Tempore ducis Udalrici ... fuit eremita Procopius natione bohemicus, de villa Chotun, Slavonicis litteris a sanctissimo Quirillo episcopo quondam inventis et statulis canonice admodum imbutus - za času vévody Oldřicha .... byl poustevník jménem Prokop, rodem Čech, ze vsi Chotouně, v slovanském písmě od svatého Cyrila, biskupa, kdysi vynalezeném a sestaveném, náležitě vyučený".

Pokračovatel téže kroniky však stranicky a nepříznivě líčí zánik kláštera Sázavského a slovanské liturgie v něm, když praví: "libri linguae eorum deleti omnino et disperditi, nequaquam ulterius in eodem loco recitabuntur - knihy jazyka jejich byly zničeny a rozházeny, nikdy již na tomže místě čteny nebudou". Stará slovanská neřest, nesvornost bratří mezi sebou a vůči opatovi Božetěchovi zavinila, že je kníže Břetislav II. roku 1097 vyhnal a klášter osadil mnichy latinskými. Pokračovatel kronikář si dal smutné svědectví svého smýšlení. Dnes máme v kapitolním archivu u svatého Víta 4 lístky jako drahocennou památku na Sázavský klášter, a on se tu chlubí, že "knihy roztrhali a rozházeli!"

Ale tím památky svatých Cyrila a Metoda nezničíli. Karel IV., ještě jako markrabě Moravský, roku 1346 žádá znovu za povolení liturgie slovanské, a papež Kliment žádosti jeho vyhověl a dovolil, aby při farním kostele svatých Kosmy a Damiána v Podskalí, mezi Vyšehradem a Zderazem, založen byl klášter ke cti a slávě Boží, Panny Marie a svatých Jeronýma, Cyrila a Metoda, Vojtěcha a Prokopa, patronů království Českého.

Zakládací listina z roku 1347 dí dále, že duchovní věci musí býti hmotně zabezpečeny, a vypisuje, co všecko Karel, kolik grošů z kterého statku, klášteru Emauzskému věnoval. Z roku 1355 máme jinou listinu, kterou Karel zabezpečuje roční důchod 10 hřiven písaři slovanských knih a liturgických knih. Roku 1372 v pondělí velikonoční, kdy se čte evangelium o učenících jdoucích do Emauz, přišel Karel s veškerou slávou svého dvora, se svým synem Václavem, v průvodu arcibiskupa Mohučského, Pražského, Ostřihomského a jiných biskupů a světských knížat, a byl přítomen slavnému posvěcení Emauz.

Dnes máme z té staré slávy jen holé zdi, a chvála Pánu Bohu za to, že zůstaly aspoň ty, že v nich mohou mniši svatého Benedikta služby Boží konati, že nestihl Emauzy osud tolika jiných klášterů!

Nežli půjdem dále, vraťme se ještě jednou k zakládací listině kláštera Emauzského. V té se výsloveně připomíná, že papež Klement ukládá arcibiskupu Arnoštovi, na prosbu a žádost Karlovu, že může v Praze zříditi klášter svatého Benedikta, v němž by opat a bratři konali služby Boží jazykem slovanským, ke cti a na na památku svatých Jeronýma, Cyrila a Metoda, Vojtěch a Prokopa, patronů klálovství Českého. Týž smysl má i listina roku 1346 pepežem arcibiskupovi poslaná. I tu podotýká zřejmě, že jej markrabě Karel snažně žádal, aby slovanským mnichům bylo dovoleno v království Českém konat služby Boží podle jejich obyčeje a obřadu. Papež žádosti vyhověl, ale dovolení omezil jen na jedno místo, na klášter Emauzský.

Loni vyšla tiskem rozprava, v níž profesor Mita Kostič se vytasil s novou domněnkou stran kláštera Emauzského. Chce dokázati, že založení Emauz bylo činem papežské politiky, jejímž nástrojem prý byl Karel. Vrstevníkem Karlovým byl slavný car Dušan Silný. Srbsko bylo tehdy již odtrženo od jednoty církve. Téhož roku(1346), kdy papež dovolil zřízení kláštera s liturgií slovanskou v Emauzích, obrátil se k caru Dušanovi, aby jej přiměl k mírnosti vůči katolíkům, ano i k sjednocení, ovšem bez úspěchu. Tutéž politiku vůči Srbsku prováděl i nástupce Klimentům Innocenc VI., který roku 1354 poslal svého legáta, biskupa Tomáše, k caru Dušanovi s lichotivým listem. Legát Tomáš setkal se s císařem Karlem IV. v Pise, když byl na cestě ke korunovaci, výsledek jednání papežského legáta s císařem Karlem byl řečný list, v němž Karel připomíná a dotýká se společného původu a jazyka slovanského, jakož i toho, že v obou zemích, jak v Srbsku, tak v Čechách, konají se služby Boží slovanským jazykem. Profesor Kostič vidí v tom důkaz, že Emauzy byly založeny z důvodů politických, aby papež naklonil cara Dušana k sjednocení. Nebyla by to pohnutka nečestná, ale jiná věc jest je-li pravdivá? - Vzpomenuté listiny z roku 1346 a 1347 výslovně připomínají, že papež dal svolení k založení Emauz na přání a prosbu Karlovu, že jej Karel za to žádal. Povinností historika jest, chce-li pokud možno, objektivně psáti, aby uvedl listiny v souhlas a nečinil jim násilí.

Emauzy, klášter Emauzský s liturgií slovanskou, jsou pomník ideje Cyrilo-Metodějské, pomník té myšlenky, s kterou svatí Cyril a Metod k nám přišli, kterou Karel IV. ve své lásce k Bohu, církvi a vlasti jimi dokumentoval: s tou láskou a zbožností, s kterou napsal životopis svatého Václava a sbíral svaté ostatky, založil i Emauzy!

Nechci, aby, co řečeno, bylo pouhým opakováním našich starých dějin a nic více. Historia magistra vitae - Dějiny jsou učitelkou života. V prosinci roku 1925 papež Pius XI. výslovně se dotknul myšlenky Cyrilo-Metodějské v allokuci ke kardinálům, shromážděným v tajné konsistoři, a připomenul, že si přeje, aby o těchto věcech se přednášelo nejen na fakultách a seminářích, ale i ve shromážděních a schůzích lidu, aby všichni byli poučováni o pravém smyslu a stanovisku, jaké svatá Solice v této věci zastává. V církvi byly různé doby, různé potřeby. Nemůžeme se diviti, že papež Řehoř VII. odpověděl odmítavě Vratislavovi, protože tehdejší doba toho nepřipouštěla, v kléru byly rozvázanost stran celibátu, u laiků a světských knížat vládla simonie v obsazování beneficií. Bylo tedy potřebí silné ruky, aby držela jednotu církve pohromadě. Tak, jak odpověděl Vratislavovi, zachoval se papež i vůči liturgii Mozarabské a Ambrosiánské.

Přišly jiné doby. Kardinál Ximenes a svatý Karel Borromejský nepřestali u Stolce apoštolského tlumočiti své prosby stran jejich domácích zvyků v liturgii - a bylo jim vyhověno.

Také nynější papež pracoval na novém vydání misálu Milánského s bibliotekářem Cerianim.

Nám svatý Otec Benedikt XV., předchůdce nynějšího papeže, s velikým porozuměním a ochotou, jak se vyjádřil, dovolil a schválil, co jest věřícímu lidu našemu milé a drahé, liturgii jazykem slovanským, jako v jiných chrámech, také v Emauzích. Památná jsou slova papeže Benedikta XV., která napsal v téže příčině v úvodu k breviáři Bražskému (Braga v Portugalsku): "RR. Pntifices non solum non reprobarunt unquam sacros Ritus qui ob eorum antiquitatem veneratione digni esssent, verum etiam semper voluerun eosdem reverenter conservatos et fideliter in usum deductos in iist omnibus, quae non adversntur novo ac legittimo alicui tempera. mento ab eadem Ap. Cathedra forte inducto - Římští papežové nejen nikdy nezavrhovali posvátných obřadů, které pro svou starobylost byly úctyhodné, ano spíše vždycky si přáli, aby byly uctivě zachovávány a svědomitě prováděny ve všem tom, co se nepříčí jakémusi novému a zákonitému opatření od téže apoštolské Stolice snad učiněnému".

My jsme žádali, aby na oněch několika posvátných místech v památné dny svatých Patronů byla sloužena mše svatá jazykem slovanským, a svatá Stolice povolila a schválila - byla by dovolila i více. Máme tedy zase i Emauzy, jak si Karel přál, Emauzy slovanské. Nechtěl bych, aby byly jen na oko, materielně slovanské. Co by nám pomohlo, kdyby třeba denně se mniši modlili hodinky a četli mši svatou stále slovansky, a my chodili okolo Emauz jako okolo sídla zpátečnictví, zaostalosti a překonaného stanoviska?

Doba naše není chudá na lidi,jimž vlast a církev, národnost a náboženství jest opravdu překonaným stanoviskem, nebo u nichž naše kultura začíná stoletím XV. a XVI., ne-li dokonce XIX. a XX. Ne. - Naše historie, naše kultura začíná svatými Cyrilem a Metodem a Václavem, a Karel IV. postavil našemu národu kulturní pomník, Emauzy, a na české intelligenci jest, aby, neříkám, hrdě, ale s porozuměním nejen chodila okolo tohoto pomníku, nýbrž jej i často navštěvovala, protože Emauzy jsou obranou (apologií) idey Cyrilo-Metodějské, obranou víry Svatováclavské, obranou kultury katolické v Čechách.

Praha
Univ. prof. dr. Josef Vajs