Požádal jsem P. Desideria, aby mi pověděl něco o tom, jak přišel ke svému umění a jak vznikla kaple svatého Maura. Starý mnich pohladil si svůj hustý vous a odhrnuv jej se rtů, počal vypravovati: "Přišel jsem 20. ledna roku 1868 poprvé do Beuronu, byv přilákán gregoriánským chorálem. Byl jsem tehdy 36 let stár a zabýval jsem se velikými plány. Litoval jsem, že moderní umění jest vydáno na pospas naturalismu a že se stalo výhradně předmětem individuelních choutek. Po mnoho let stál jsem sám bezmocný proti stále se měnícím zjevům přírodním, až jsem konečně dospěl k náhledu, že přesné napodobení přírody nikdy nevytvoří díla rovnajícího se svou hodnotou antice. Proto snažil jsem se hlouběji proniknouti do způsobu tvorby starých mistrů. Díla starokřesťanských a byzantinských umělců jakož i díla Giottova mne sice poučila, že měřictví a dělení jest jedním z hlavních činitelů ve tvorbě umělecké, avšak pohřešoval jsem u nich rozumné užití těchto nepostradatelných pomůcek. U starokřesťanských a byzantinských umělců spočívalo měření a dělení patrně jen v stářím sešlé tradici, a Giotto přibral k poradě patrně asi jen svůj cit. Starořečtí mistři však bezpochyby počínali si při měření a dělení podle určitých zákonů. Jaké to asi byly zákony? Hlubší proniknutí do tvarů a způsobu stavby rostlin a zvláště studium starořeckých maleb na vasách přivedly mne o mnohý krok ku předu. Studiem obrazů na vasách přišel jsem konečně k monumentálnímu spisu Lepsiovu o staroegypském unění chrámovém. Když jsem o tomto díle s velikým pohnutím uvažoval, zdálo se mi, jakobych již kdesi tato umělecká díla byl viděl. Zde nalézal můj vrozený cit pro počet a poměr, pro pořádek a klid, poprvé plného uspokojení. Tu nalézal jsem náboženství, jak jsem mu rozuměl: úžasné ponoření se do vlastního já a do hloubky věčnosti. Nad těmito díly plnými poutavé síly a úchvatné vážnosti zdálo se mi, jakoby u Egypťanů bylo bývalo vdou: uchvátiti cit, spoutati divoké a vzbuditi tajeplnou hrůzu. A zdálo se mi, že k dosažení toho bylo použito dvou věcí: nejprve logiky a neúprosné kritiky, sahající až do hloubky k životní nutnosti, a za druhé: zákonů poměru a souměrnosti rozměrů. Tento pojem, souměrnost rozměrů, uvedl mne na pole hudby. A nyní pojednou bylo mi zřejmým, že právě tak jako v hudbě spočívá harmonisace a melodie na poměru číselném, ani plastické umění nemůže postrádati tohoto poměru číselného. Podivuhodná moc prostých poměrů číselných, jak arithmetických (2:3, 3:4, 4:5 atd.) tak geometrických (odmocniny 1/2, 2/3, 3/4 atd.) jeví se nám při pohledu na klassické stavby chrámové a sochy. To jest tajemstvím krásy. Nyní konečně jsem nalezl to, co jest důležité. A když jsem tehdy přišel do Beuronu, bylo mým snem a přáním pozvednouti celé moderní umění, očištěné a zdokonalené poměrností, z jeho individualistické slabosti a přivésti je zpět ke klassické kráse. Naši moderní umělci nechtí však, jak se zdá, si dosud vzpomenouti na míru. Míra a poměr jest cosi božského, a naší době schází právě ona hluboká zbožnost primitivních národů. Schází jí schopnost, otevříti milosti Boží své srdce. Co jest dnešní snaha umělecká, dnešní estetika? Kde jest její síla, její světlo?"

Zdálo se mi, jakoby Lenz, tak se jmenoval Pater Desiderius, přeceňoval tvůrčí sílu míry a že příliš málo váhy klade na nutnost tvůrčí fantasie, která používá míry, ale musí jí teprve propůjčiti formu, má-li se tato vůbec uplatniti. Neřekl jsem to však, nýbrž otázal jsem se: "A jak povstala kaple svatého Maura?"

Na tuto moji otázku jal se P. Desiderius pokračovati ve vypravování: "Nuže, druhého dne svého pobytu v údolí Beuronském vykonal jsem návštěvu u kněžny Kateřiny Hohenzollernské, zakladatelky Beuronu, své bývalé zeměpaní, pocházím totiž z Hohenzollersnska, rodilý z Haigerlochu. Hovořil jsem s ní o svých uměleckých ideálech a ukázal jsem jí několik náčrtků, které jsem měl s sebou. Bůh mi nejspíše vnuknul pravá slova, neboť se mi svěřila, že slíbila vystavěti kapli ke cti svatého Maura. Její provedení bylo sice již zadáno jistému architektu, ale ten prý má tolik práce, že jistě rád ustoupí. Měl jsem tedy vypracovati pro tuto kapli plán. Obdržel jsem pokoj v klášteře a jídal jsem u hostinského stolu v refektáři. Po třech nedělích odevzdal jsem kněžně nádherný projekt, který, bohužel, pro svou nákladnost byl zamítnut, neboť kněžna si přála pouze jednoduchou kapli. Chtěl jsem ihned odcestovati, ale rozmyslil jsem si to a ve dvou dnech jsem vypracoval nový návrh, který byl přijat. V září roku 1868, tedy ještě téhož roku, byla stavba zhruba hotova. Pak jsem odejel do Říma k svému příteli Jakubu Wügerovi, s jehož pomocí při vymalování kaple jsem hned od počátku počítal. Wüger narodil se roku 1829 ve Steckbornu v Thursino. Byl o tři leta starší než já a spíše kreslířem než malířem. Již od dětství studoval s velikou úctou přírodu, maje vždy zřetel k formální důkladnosti. Měl vyhraněný smysl pro pravdu ve tvaru a výrazu, velmi vyspělý bystrozrak pro anatomické konstrukce a byl velice vytrvalý při práci. Seděl-li v přírodě, podobaly se zraky jeho zrakům orla, který pozoruje svou kořist, aby ji pak neomylně uchopil. Pracoval-li na nějaké komposici, byl obrazem klidu a vnitřního soustředění, co se kolem něho dělo, to pro něho neexistovalo. Čilost jeho citu a houževnatost jeho ducha uzpůsobňovaly ho k vzácné jemnosti formálního propracování. V Římě byly tedy vypracovány nákresy a v květnu roku 1869 odejeli jsme oba v průvodu Wügerova žáka Fridolina Steinera do Beuronu. Steiner narodil se roku 1849 v Ingenbohlu ve Švýcarsku a zemřel roku 1906 v Beuronu. Po příjezdu počali jsme s vymalováním kaple. Všechny obrazy malovali jsme "al fresco", a to nejpohodlnějším způsobem: pracovali jsme totiž jednoduše vodovými barvami, aniž bychom přimíchávali k barvám krycí běloby nebo vápna. V létě roku 1871 byla výzdoba kaple ukončena a 5. září téhož roku byla kaple biskupem vysvěcena. Téhož ještě roku oblékl Wüger v Beuronu řeholní roucho jakožto Frater Gabriel. Fridolin Steiner ho brzy následoval pod jménem Frater Lukáš a posléze vstoupil jsem do řádu i já, který jsem přišel první". Co Pater Desiderius tehdy při vypravování neřekl, bylo, že všechny návrhy k vymalování kaple svatého Maura pocházely od něho. Wüger nalezl ve skizzách Lenzových drahocennou průpravu a dovedl je oceniti. Ani o čárku se od nich neuchýlil, ano i lupou je pozoroval. Lenz naopak byl zase ve formálním provedení úplně odkázán na pomoc Wügerovu. Tenkráte se tito přátelé šťastně doplňovali. Na moji otázku: "Nuže, a co se říkalo, když byla tato kaple hotova?" odpověděl P. Desiderius: "Všichni hubovali jako diví, jen kněžna byla spokojen, ale i hubování se časem změnilo ve chválu. Než pojďte, právě zvonilo k obědu". Večer po kompletáři klečel jsem vedle dvou mladých mnichů před oltářem svatého Benedikta a vzhlížel jsem nahoru k obrazu slavného zakladatele řádu. Poznal jsem, že jest to neobyčejně pěkný obraz, ale přes to díval jsem se dále naň, jako dítko, pohlížející na cizince a tážící se v duchu: "Můžeš se státi mým přítelem?" Náhle zatanul mi v mysli můj dosavadní řeholní otec, svatý František, a obraz svatého Benedikta připadal mi jaksi ošklivějším a odpornějším. Přes to však díval jsem se naň stále a myslil si: "Můžeš se státi mým otcem? Neboť stanu-li se někdy mnichem, chtěl bych se jím státi v Beuronu". Jednoho dne řekl mi P. hospitalář: "Zítra slavíme veliký svátek, svátek svatého Martina, ochránce našeho řádu a naší kongregace. Těší mne, že budete míti příležitost spatřiti, jak u nás slavíme veliký svátek". "Svatý Martin, "Sintermaarten" mého dětství, ochránce Beuronu, toť podivuhodné", pomyslil jsem si a hleděl něco bližšího se o tomto světci dozvědět. P. hospitalář mi tedy mezi jiným vypravoval: "Svatý Martin z Toursu jest prvním vyznavačem, nikoliv mučedníkem, jehož úmrtní den se v církvi svaté slaví. Jeden z jeho žáků, Sulpicius Severus, popsal jeho život. Tato legenda jest od doby svého sepsání, asi kolem roku 450, jednou z nejrozšířenějších, čímž se stalo, že úcta k svatému Martinu se všude rychle rozšířila a tisíce starých kaplí a kostelů jest mu zasvěceno". Řekl jsem mu, že jsme již jako děti chodili v předvečer svátku svatého Martina s vyhloubenými řípami, v nichž hořely svíčky, nebo s barevnými lampiony ulicemi a že jsme zpívali před domy bohatých občanů písničky, a tázal jsem se, odkud asi pochází tento zvyk. "Toho vám nemohu říci, ale tamhle stojí právě Pater Wigbert, ten to bude jistě věděti", odpověděl P. hospitalář a vedl mne k nedaleko stojícímu knězi. Opakoval jsem mu svoji otázku, nečež P. Wigbert počal jaksi slavnostně vyprávěti: "Tento zvyk, s nímž se setkáváme nejen na dolním Rýnu, ale i ve Skandinávii a Finsku, zdá se býti zajímavým pozůstatkem starogermánským. Tehdy dělili rok na dvě období: léto a zimu. V den svatého Martina slavilo se rozloučení s létem a počátek zimy. Důmyslně užívalo se při tom ohně, jenž představoval lidu svítící a hřející slunce, s nímž se právě v tento den loučili. Zároveň bylo to jakousi obraznou předpovědí, že po uplynutí zimy slunce ujme se opět své vlády. Snad se chtělo též znázorniti Martinským ohněm oheň domácího krbu, jenž s počátkem zimy přicházel u nás na severu k plné platnosti. Alespoň zpěv u dveří bohatých lidí měl za účel, zaopatřiti si palivo na zimu". P. Wigbert byl zřejmě rád, že nám mohl toto pověděti. S vítěznou tváří podíval se na nás, jakoby chtěl říci: "Nuže, co tomu říkáte?" Pak se uklonil, řekl "Benedicite" a nechal nás samotné. P. hospitalář se za ním díval a řekl pomalu, klada na každé slovo důraz: "Učená kůže, tenhle pater Wigbert". Svátek svatého Martina byl nádherně oslaven. Téměř po celý den byla zpívána chvála Bohu v chóru mnichů. Sotva že umlkly časně z rána zpívané jitřní hodinky a chvály a byly odslouženy tiché mše svaté, stáli již opět černí mniši v chóru a modlili se "Primu". O hodinu později sloužena byla slavná zpívaná mše svatá. Za slavnostních zvuků varhan kráčeli mniši do chóru. Když všichni zaujali svá místa, šli kolem nich v průvodu služebníci oltáře: v předu dva akolyti s hořícími svícemi, pak šest jiných bratří, ceremoniář s thuriferářem a čtyři zpěváci. Posléze šl celebrující kněz, převor kláštera. Vedle něho kráčeli, jeho roucho držíce, jáhen a podjáhen. Když se všichni u oltáře postavili, dal ceremoniář znamení, a všichni přítomní poklekli: mniši ve svých štalách, převor, jáhen, podjáhen, zpěváci a ceremoniář na stupních oltáře a ostatní na svých místech. Pokřižovavše se, setrvali všichni chvíli v tiché modlitbě. Černí mniši v temných štalách tvořili silný kontrast k bíle a zlatými rouchy oděným kněžím a levitům před bohatě ozdobeným oltářem. Varhany hrály tišeji, posvátněji, jakoby se modlily spolu.