Články, které jsem v našem časopisu dosud uveřejňoval, měly seznamovati s liturgickým zpěvem v jeho nejširších obrysech, a právě touto všeobecností kladly nezřídka na trpělivost našich milých čtenářů nemalé požadavky. Byl jsem si toho plně vědom a doufám, že laskaví přátelé našeho "Paxu" přijmou se zadostučiněním úmysl, opustiti onu všeobecnou stránku a přejícti na vlastní liturgicku půdu, na niž dosavadní články více nebo méně připravovaly, ke středisku veliké, svaté liturgie katolické, k Nejsvětější Oběti. Z tohoto rámce liturgicko-hudebních pojednání o mešních zpěvech jsem si vypůjčil do posledního čísla minulého ročníku malou stať o andělském hymnu "Gloria", poněvadž se hodila k jeho vánočnímu rázu, ač náleží vlastně již tomuto budoucímu programu, jehož prvním předmětem bude první mešní zpěv, zvaný "Introitus". Tento "umělecký úvod hudby mešní", tato "skvělá její iniciálka", jak jej nazývá chorální badatel P. Wagner, zasluhuje, abychom věnovali jeho dějinnému vývoji plnou pozornost.

Mše svatá nepočínala původně zpěvem, jak v řecké, tak v latinské církvi byla podle vzoru liturgie židovské čtena nejprve vybraná místa z Písma svatého. Na Západě zachovával se tento zvyk v církvi milánské ještě kolem roku 425, tedy v době svatého Augustina, ba v Trevíru, podle svědectví Řehoře Tourského, neznali introitu ani v době biskupa Nicetia na počátku 6. století. Ostatně nám ukazuje i dnes ještě římská liturgie tuto původní stavbu, a sice na Veliký pátek, kdy začíná mše předposvěcených částek čtením bez úvodního zpěvu. První zmínku o něm nalézáme v prastaré, tak zvané "Knize papežské - Liber pontificalis", podle níž nařídil papež Coelestin I. (+432), "aby před Nejsvětější Obětí byly zpívány všemi žalmy Davidovy antifonním způsobem". Vzpomeneme-li si na dřívější články o pění žalmů v křesťanském starověku, bude nám jasno, že Coelestin I. měl zde na zřeteli strídavý zpěv dvou proti sobě stojících sborů, a poněvadž, jak jsem tam též uvedl, součástí tohoto antifonního zpěvu bylo od pradávna předeslání krátké hudební věty, antifony (předzpěvu), musíme míti za to, že i první forma tohoto mešního introitu se skládala z antifony, celého žalmu nebo alespoň jistého počtu žalmových veřšů, které končily malou doxologií "Sláva Otci ...", a z opakování počátečního předzpěvu.

Uvedené místo Knihy papežské jest mi tím sympatičtější, poněvadž jasně mluví o účasti všeho lidu při introitním zpěvu starých pepežských mší pontifikálních a vyvrací tím mínění středověkého liturgika Amalaria, jenž se domníval, že papež Coelestin I., omeziv hned s počátku introitní žalm na jediný verš, dal tak introitnímu zpěvu podobu nám obvyklou. Kdy se toto zkrácení stalo, nemůžeme určitě tvrditi, došlo k němu asi ponenáhlým vývojem, na nějž jistě působily důvody především praktické: přílišná délka některých žalmů a nedostatek času k jich přezpívání. Nejsnáze to nahlédneme ze zajímavého líčení staré pontifikální mše svaté podle prvního z důležitých "Romani Ordines", které líčí liturgii z doby asi svatého Řehoře Velikého. Vyjímám z něhou pouze stať o introitu a podávám ji ve volném překladu:

"Jakmile jest papež s oblékáním mešních rouch v sakristii hotov, přistoupí podjáhen (subdiaconus regionarius), nesa na levém rameni papežův šátek, ke dveřím sakristie a hlasitě zavolá: "Schola!" (t. j. chorální sbor). Archiparafonista, jejhož jsme již poznali ve dřívějších článcích jako sbormistra mladých choralistů, odpoví: "Zde jsem!" Na to podjáhen: "Kdo bude pět žalmy?" Archiparafonista: "Ten a ten" (na př. Bernardus a Hunericus). Podjáhen se vrátí k papeži, podá mu šátek - nynější manipul - hluboce se ukloní a řekne: "Sluhové Pána mého, Bernardus bude čísti Apoštola (apoštolské listy) a Hunericus bude zpívati". Po té není již dovolena změna v osobě ani předčítatele, ani zpěváka. Stalo-li by se tak, byl by Archiparafonista exkommunikován (*Migne k tomu poznamenává, že se jednalo asi o sesazení z úřadu.) Po tomto ohlášení předstoupí patrně jiný podjáhen před papeže a čeká, až mu tento přikývne, aby zpěv počal, jakmile se tak stane, vyjde ihned ze sakristie a zvolá: "Rozsvěťte!" Když svíce zaplanou, vloží před sakristií jiný podjáhen, zvaný subdiaconus sequens, kadidlo do zlaté kadidelnice, v níž udržoval žár, a připraví se, aby šel před papežem. Archiparafonista se odebéře k precentoru chorálního sboru, pozdraví jej úklonou hlavy a pronese: "Domini, jubete! - Pánové, račte!"

Nejvyšší sbormistr s ostatními se vzchopí a celá "schola" kráčí v řadě k oltáři, kde se postaví starší parafonisté (chorální zpěváci) na jednu a hoši na druhou stranu, a nejvyšší kantor bez meškání zanotí antifonu k introitu, v níž celý chor pokračuje. Jáhnové, kteří na toto znamení čekají, vstoupí okamžitě do sakristie k papeži, jenž podá pravici arcijáhnovi, levici jáhnovi jinému, ti mu políbí ruku a kráčejí s ním, podpírajíce ho, k oltáři. Před papežem jde podjáhen s kadidelnicí, zahalenou ve vonný dým, a sedm akolytů (kleriků s nižším svěcením), kteří nesou rozžehnuté svíce v ozdobných svícnech. V určité vzdálenosti od oltáře se průvod zastaví, jáhnové odloží mešní roucha, která přijme od nich podjáhen (regionarius) a podá dvěma akolytům. Přistoupí jiní dva akolyté, nesouce otevřené schránky s Nejsvětější Svátostí, a podjáhen (sequens), dotýkaje se rukou jejich okraje, ukáže je papeži. Ten Nejsvětější Svátost úctyplně pozdraví, prohlédne a nařídí. aby byla vložena do svého úkrytu. Nato se rozdělí akolyté se svícemi tak, že čtyři jdou na pravo, tři na levo, jejich středem projde papež ke sboru choralistů, u oltáře již rozestavenému, pozdraví oltář úklonou hlavy, pronese tichou modlitbu, požehná se křížem na čele a dá políbení míru jednomu z biskupů, arciknězi a všem jáhnům. Po té se obrátí k představenému "scholy" a kývne na něho, aby zanotil "Sláva Otci ...", ten se ukoní a vyhoví rozkazu. Archiparafonista přinese před oltář klekátko, na něž papež poklekne a modlí se tak dlouho, až jest antifona na konci introitu přezpívána. Jakmile po "Sláva Otci ..." zazní "Jakož byla na počátku ...", povstanou jáhnové, vždy po dvou zdraví oltář a navrátí se zase k papeži. Po antifoně se zvedne papež s klekátka, políbí evangelijní knihu i oltář a kráčí ke svému trůnu, kde stane tváří k Východu, zatím co "schola", ukončivši antifonu, zanotí "Kyrie eleison".

Jak patrno, průběhem introitu při římské pontifikální mši se konalo mnoho ceremonií, když připustíme, že se děly s vážnou, pomalou obřadností, vidíme, že na přezpívání celého žalmu stačil čas jen v málo případech. Nebylo toho ostatně ani třeba, poněvadž introitní žalm neměl té liturgické samostatnosti, jako na př. žalm graduální, slouže výhradně slavnostnějšímu rázu jiného liturgického úkonu, totiž příchodu celebrujícího biskupa nebo kněze k oltáři, od něhož (introire = vstupovati) se dostalo celému tomuto úvodnímu zpěvu jeho jména. Při tom nesmíme zapomenouti, že mše svaté jiných biskupů a kněží nebyly tak okázalými, takže v nejčetnějších případech stačil i jediný žalmový verš, neměla-li se bohoslužba bezdůvodně protahovati. Zkrácení žalmu bylo tedy požadavkem čistě praktickým. Památka na tento celý introitní žalm se udržela v našich mešních i chorálních knihách až doposud: před introitním veršem nestojí V (Versus = verš), jako na př. u graduálního responsoria, nýbrž Ps (Psalmus =žalm), ač již odedávna se nezpívá více veršů než jeden.

Jako žalm, tak i introitní antifona prodělala svůj vývoj. P. Wagner se chýlí k úsudku, že i v pontifikálních mších papežských se opakovala po každém verši, že tedy nebyla zpívána pouze na začátku a na konci introitu, jak jest tomu nyní. Nasvědčoval by tomu obyčej kláštera Corbie (*benediktinský klášter v Pikardii u Amiensu, založený kolem roku 657, zničený velkou revolucí francouzskou), písemně zachovaný v knize opata corbieského Ratolda, podle něhož se introitní antifona střídala s žalmovými verši, mám však za to, že se zde jedná pouze o místní zvyk. Frankové v takových extravagancích vynikali (PAX 1927). V Cluny se tato antifona při hlavní nedělní mši svaté opakovala po verši z polovice, po "Sláva Otci" celá, podobně bylo tomu podle svědectví Durandova i na jiných franckých místech. Premonstráti a Karmelitáni lyonští zachovávali tento zvyk pouze o menších svátcích, o největších slavnostech opakovali ji celou nejen po "Sláva Otci", ale i po žalmovém verši. Časem vzaly tyto místní obyčeje většinou za své.

Text těchto introitních antifon brával se téměř výhradně z Písma svatého, a to u nejstarších svátků Páně s oblibou z knih dějinných, u pozdějších ze žaltáře, jehož obsah sloužil také nejčetnějším introitům ku poctě svatých, dále v době postní vůbec a konečně o nedělích po Svatém Duchu. Při tom platí tato zásada: je-li obsahem antifony první verš nějakého žalmu, jsou brány za introitní verše ty, které nejblíže následují, je-li však jejím obsahem verš ne z počátku, nýbrž ze středu žalmu, jsou introitními verši verš první, a bylo-li třeba, ještě druhý atd.

Volba introitních textů byla většinou podřízena myšlence, kterou církev na tu neb onu neděli nebo svátek staví do popředí. S touto myšlenkou souvisí přinášení Nejsvětější Oběti pod určitým zorným úhlem, jenž jí odpovídá, a získávání určitých milostí z nekonečného pokladu mše svaté, a vyjadřuje ji přávě introit, dávaje tu více tam méně srozumitelně najevo, v jakém úmyslu církev svatá chce míti Nejsvětější Oběť slavenu. Z toho plyne, že snaha, vniknouti v myšlenku introitu, jest velmi závažnou pro každého z nás, chceme-li Nejsvětější Oběť obětovati nebo jí býti přítomni v duchu svaté katolické církve, tím se spojujeme úžeji nejen s celebrujícím knězem a se mší svatou nevyčerpatelným zdrojen darů a milotí, nýbrž i se samým Nejvyšším Liturgem a Veleknězem Novozákonním, Ježíšem Kristem. Mohou však nastati případy, kdy introitní myšlenka se neshoduje s myšlenkou svátku, důkazem toho jest historie introitu mše svaté ku poctě více mučedníků.

Formulář této mše svaté byl původně složen ku poctě svatých lékařů a mučedníků Kosmy a Damiána při vysvěcení jejich chrámu v Římě. Má v introitu slova "Moudrost svatých nechť vyprávějí národové a chválu jejich ať zvěstuje shromáždění. Jména pak jejich žíti budou na věky věkův", která beze vší pochyby byla volena vzhledem k jejich učenosti. Buď z toho důvodu, že jejich úcta byla velmi rozšířena nejen v církvi západní, nýbrž - a to zejména - i v církvi východní, buď z důvodu jiného byla celá tato prastará mše přejata již velmi záhy jako společný liturgický formulář mešní ku poctě více mučedníků (commune plurimorum martyrum). Tím si vysvětlíme, že introit této mše svaté chválí u mučedníků moudrost, ač byla velebena původně jen u svatých lékařů Kosmy a Damiána.

Slavné služby Boží na Bílou sobotu a na Vigilii Svatodušní introitu nemají. Jeho původní liturgický úkol - doprovázení příchodu celebrantova - přejímá litanie Všech Svatých, v níž právě jako v předcházejícím čtení starých proroků a ve svěcení křestní vody i myšlenka toho dne a obětní úmysl (dík za znovuzrození k životu dítek Božích v Duchu Svatém a prosba nově pokřtěných o uchování křestní milosti) se dostatečně uplatňují.

Kdo měl příležitost zabývati se jen poněkud podrobněji gregoriánským chorálem, mohl poznati, že chorální nápěvy introitů nejsou sice tak bohatými jako sólové partie graduálií nebo Alleluja, určené pro zpěv vybraných, vyškolených kantorů, ale také nikoli tak prostými jako nejstarší melodie: Kyrie, Sanctus a Agnus, které zpíval veškerý v chrámu shromážděný lid: jsou to skutečné, pravé sborové zpěvy, složené pro přednes celého cvičeného sboru. Nazývá-li je P. Wagner "skvělou iniciálkou", míní tím nepochybně jejich melodickou svěžest a namnoze i originální, bezprostřední ráz, libující se ve velikých, smělých intervalech, jako na př. introit "Gaudeamus" (Radujme se) o svátku Nanebevzetí Panny Marie. Již jeho první slovo se svojí jásavou kvintou es-f-f c des-c upoutá naši pozornost, mluví k nám svou hudební řečí o veliké, svaté radosti, a když melodie přichází ke slovům "Mariae Virginis" (Marie Panny), tu v náhlém štěstí, neznajíc více míry, po vítězné kvartě ve slově "Mariae" as-c-b es zbavuje se tížících ji okovů - znaménka "be", snižujícího v transpozici d v des - a zajásá v čisté, nespoutané radosti prostičkým, ale na tomto místě nesmírně působivým c-c d c-c "Virginis!" - - Jindy se setkáváme s introity, jejichž nápěvy se stupňují až k nadšeným, velkolepým projevům odvahy a síly. "Volají ke službě Boží jako hlasatelé", praví o nich středověký chorální znalec, podle domnění opat kláštera Cluny, Oddo (*Oddo, De musica, u Gerberta, Scriptores I., str. 276). Jedním z takových mistrovských kousků chorální skladby jest introit páté neděle po Velikonocích, a já se pokusím, abych jeho zajímavou hudební výraznost milým čtenářům nastínil. Jeho text (Is. 48, 20) zní: "Vocem jucunditatis annuntiate, et audiatur, alleluja: annuntiate usqua ad extremum terrae: liberavit Dominus populum suum, alleluja, alleluja" - v českém překladu: "Zvěst plesající hlásejte, a nechť je slyšena, alleluja: hlásejte až do končin zěme: Pán vykoupil lid svůj, alleluja, alleluja".

Nápěv počíná v nízké poloze měkkým, ladným obekáváním základního tónu e, nesmělé, prostě důveřivé e f (Vo-) se smělejším, ladným d g e (-cem) přechází ve slově "jucunditatis" v malé, lahodné intervaly e-g-a-c-h-c, jimiž se melodie vine k hlavnímu tónu, tenoru či dominantě, c, kde chvíli setrvává, aby v následujícím "annuntiate" v těchže krůčcích c-a-g-e-f-e zase sestoupila k základnímu tónu e. Malá hudební věta, ale plná měkkého, jemného půvabu, dobře vystihující textový obsah - vlídné vybízení k milé zvěsti. V dalším "et audiatur" vystupuje nápěv k dominantě o mnoho rázněji a ihned klesá kvartou zpět, jakoby chtěl vystihnouti varovný hlas proroka Isaiáše před zatvrzelým odmítnutím tohoto poselství spásy: "alleluja", které bezprostředně následuje, má zase mírný, vlídný pohyb jako na počátku. Jím se končí první skupina, v níž převládá klid. Druhá skupina "nuntiate usque ad extremum terrae" dává svým obsahem tušiti pohyb vzrušenější, a vskutku: po prvním slově "nuntiate", oděném stejně vlídnou melodií jako počáteční "Vocem jucun(ditatis)", vzepne se nápěv náhle mocnou kvartou až na dominantu, klesne sice o půl tónu pod ni, ale v zápětí neobyčejně energickým až tvrdošíjným pohybem (opakování c h c h) uchvátí ve slově "extremum" nejvyšší tón skladby, e, a pomalu, pomalu klesá v malých tercích slova "terrae" k závěrečnému tónu tohoto pohnutého oddílu, k tónu g. Týž introitní nápěv - s jiným textem - jest užit o svátku Neposkvrněného Početí Panny Marie, ale i při mistrném přizpůsobení nezapře, že původně byl komponován k jinému, k našemu textu, zde nemohlo býti nekonečné, až k nejzazším koncům světa pronikající hlásání poselství spásy věru plastičtěji, při tom však s uměleckou diskretností, ani líčeno. Třetí oddíl počíná lapidárním, skoro úsečným oznámením poselství spásy "liberavit Dominus", v němž však jasně prochvívá radostné pohnutí, jevící se ještě zřetelněji v následujícím "populum suum" v laškovném pohrávání si s jeho počátečními slabikami: g h a (po-) e f a (su-) a vyznívající v konečných slovech "alleluja, alleluja" jásavým, upřímným plesem.

Čím velkolepější a odhodlanější jest hudební ráz mešních introitů, tím mocnějším kontrastem působí jemné, prosebné "Kyrie eleison", které po introitu bezprostředně následuje. O něm však budoucně.

Emauzy
P. Anselm Sedláček