Laskavému čtenáři jsme ještě dlužni slíbené vysvětlení jednotlivých výrazů, více nebo méně smyslem totožných se slovem "oblát". - Ve středověku se často setkáváme s pojmem a názvem "fratres ad succurrendum", t.j. světští lidé, kteří vidouce, že se blíží smrt, vyprosili si mnišský oděv, aby tak dali najevo ducha pokání a zajistili si odpuštění hříchů a tím i dobrou smrt. Tento zvyk navazuje na starou křestanskou, ba již předkřestanskou praksi, že totiž, když se blížila smrt, dávali se položiti na popel, po případě se obléci v hrubé roucho, jakožto oděv kajícný nebo již jako rubáš hrobový. Jedním z nejznámějších případů toho druhu z řádu benediktinského je císař Lotar I., který roku 865 v opatství Prüm v diecési trevírské zemřel v rouše sv. Otce Benedikta. Za jiný krásný příklad vděčíme chronistovi Eudessovi ze Saint-Maur. Hrabě Bonchard z Vendóme, Corbeil, Melun a Paříže, jenž se počítá k nejvýznačnějším mužům svého věku, jenž byl jednou z hlavních opor dynastie Kapetovců a v míru i ve válce věrný přítel a sluha krále svého Hugona Kapeta, byl rovněž tak dobrý přítel a sluha Církve, kláštera Clugny a obzvláště svatého opata Majola. Po životě plném slávy a poct uchýlil se koncem roku 1006 du kláštera Saint Maur des Fossés, jehož opatem byl tehdy právě jeho syn.
Tam, když těžce onemocněl, dal se obléci do mnišského šatu a tím přijal mnišství (moniage), jak se tehdy říkalo; od té doby byl "monachus ad succurrendum", t.j. mnichem, u jehož smrtelného lůžka se měli bratří v hodinku smrti shroaiážditi a jemuž i po smrti měli býti svými modlitbami nápomocni. Daroval též klášteru své statky a všechny své drahocennosti. Když se však opět byl uzdravil, věnoval se úplně životu mnišskému; těm, kdo se tomu divili, říkal: "Jestliže v dobách, kdy jsem se stkvěl poctami rytířskými, jsem nepokládal pod svoji čest svému pozemskému králi, kdyř si tak žádal, držeti světlo, oč větší ctí musí nyní pro mne být, mohu-li svému nesmrtelnému císaři sloužiti a před ním v pokoře planoucí pochodeň nésti." Tak zemřel Bonchard "Ctihodný", jak jej jeho životopisec nazývá, v rouše svatého Benedikta roku 1006 nebo 1007.
O jinérn krásném případu toho druhu podává nám zprávu Orderich Vitalis (+ 1143). Když Ansold de Maule cítil, že se blíží smrt, obrátil se na svou choť Odelinu s těmito slovy: Má dobrá sestro a milá choti Odelino, více než po dvacet let dovolila nám Boží laskavost žíti spolu. Nyní však jde to se mnou, dobře nebo zle, ke konci. Proto tě prosím o dovolení, bych se směl státi mnichem, abych mohl odložiti nádheru světskou a obléci černý odév svatého Otce Benedikta. Prosím tě tedy, milá paní, abys mne zprostila mých manželských závazků a ve své věrnosti a víře dovol mi zcela se Bohu zasvětiti, abych, osvobozen jsa od břemene záležitosti světských, zasloužil si té cti, přijmouti mnišský hábit a tonsuru.
Že toto přijetí mnišského hábitu v smrtelné nemoci nehylo snad jen pouhou formalitou nebo snad falešnou, na venek ukazovanou zbožností, nýbrž že v duchu benedikíinském předpokládalo vážně pojaté obrácení života (conversio morum), to je dokázáno okolnostmi, při nichž se_ obyčejně dělo. - Po podání žádosti, ke které, jak jsme z uvedeného příkladu viděli, musila manželka, žila-li, dáti své svolení, následovala, jako při přijímání novice, porada v kapitulu, načež mohl opat buď dáti svolení nebo odmítnouti. - Uzdravil-li se nemocný, byl, podle toho, jak se kde na to přísně hledělo, zavázán, aby svoji profes, kterou složil pro případ smrti, uznal za platnou, jak ukazuje uvedený příklad Boncharda Ctihodného a aby ji jako mnich nebo jako bratr laik nebo alespoň jako oblát zachovával; jako takový mohl se pak i zpět do světa vrátiti, jak dosvědčují určité skutečné případy. Jestliže po profesi zemřel, byl jako mnich, tedy v mnišském hábitu pochován, jeho jméno zaneseno do klášterní kroniky zemřelých a do svitku obsahujícího jména zemřelých a kolujícího po celém Řádě a jeho duše se stala účastnou na všech modlitbách a obětech v celém Řádě konaných. Povinnosti spojené s tímto zbožným zvykem státi se mnichem "ad succurrendum" ztrácely pozvolna a koncem 14. věku úplně svoji platnost. Jako pěkná vzpomínka na tento obyčej zachoval se dodnes zvyk, že leckteří obláti a oblátky si přejí zemříti a býti pochováni v hábitu svého svatého Řádu.
Výraz "frater conscriptus", jehož se ještě dodnes ve švýcarské kongregaci užívá skoro ve stejném významu jako výrazu "oblatus", osvětlí se nám krásně dvěma následujícími příklady. Roku 911 přišel král Konrád, když byl předtím v Kostnici slavil Hod Boží vánočni, do Svatého Havla, aby tam prožil spolu s mnichy další svátky a s klášterním žactvem aby oslavil jejich "dětský den", totiž svátek Neviňátek. "Příliš dlouhé," píše chronista, "bylo by líčení upřímné zábavy a slavného průvodu v den Neviňátek". Když se přiblížil čas odjezdu, prosil ráno král bratry o svolání sezení konventu, chtěje býti včleněn do řad bratří svatohavelských. Všichni mniši k tomu svolili. Pro každého z nich kázal dáti libru stříbra na ošacení. Hochům vymohl tři dny prázdno. Poté šel do kostela sv. Havla pokryl oltáře jemným plátnem ... Mimo to založil pro klášter velké nadace. A potom připojil ještě, usmívaje se: "Když jsem byl zanesen do seznamu bratří, chci též dnes se svými bratry jísti a naše fazole chce ze svého opepřiti." Tak se stalo. Večer pak odjížděl král doprovázen slzami a díky svých "spolubratří".
Roku 1113 přišel anglický král Jindřich, provázen mnoha knížaty a preláty, do opatství Onches a slavil tam svátek Očišťování Panny Marie. Zůstal dlouho v klášteře, pozoroval bedlivě mnichy u stolu a když byl déle přesně zachovával zvyklosti klášterní, vyslovil se o nich s uznáním a pochvalou. Druhého pak dne nato objevil se král v kapitolní síni a prosil pokorně mnichy, aby jej učinili účastným svých modliteb. - Kromě těchto vyskytly se ještě jiné, neméně krásné příklady.
Od třináctého stoleti se užívá jména redditus jakožto souznačného s oblatus a donatus. Kdežto praví oblati a redditi klunyjské kongregace se těšili přízni králově, viděl se král Filip Sličný veřejně nucena pro časté zneužívání zabrániti požívání královských privilegií všem, "kteří nejsou skutečnými redditi", a kteří se tedy jen z nekalého úmyslu za takové vydávali, a "kteří nenosí jejich oděv". - Skutečně byla doba, kdy tací podvodníci provozovali úspěšný obchod buď s pravými nébo falšovanými profesními listinami oblátskými, což je ostatně důkazem, jak četná a jak ceněná a vyhledávaná byla tehdá příslušnost mezi benediktinské ohláty.
Nemůžeme zakončiti vypočítávání různých druhů a pojmenování oblátů, aniž jsme se zmínili ještě o jedné skupině, jejíž ideál stojí v křiklavém rozporu s vznešenou, odevzdání se znamenající myšlenkou pravého oblátství, totiž o skupině vojenských oblátů. Po celý středověk až do novější doby toto zcela zvláštní a podivné zařízeni dalo práci perům chronistů. My se o něm zmíníme jen krátce. Již císař Karel Veliký, jenž, jak se zdá, navazoval tu na praksi používanou patriarchy cařihradskými a na základě jistého církevního privilegia, osoboval si právo, každému klášteru, nad nímž měl patronát, vlastní volbou a bez jakéhokoliv odporu přiděliti nějakého laika jako stálého hosta; obyčejně to byl některý z vysloužilců nebo jinak služby neschopných důstojníků jeho gardy nebo vojska; ten pak, ježto málokterý z nich měl touhu a schopnost státi se opravdovým mnichem, zůstal v domě jako "oblát". Možno si mysliti, k jakým nepřístojnostem musila vésti přítomnost takového cizího člověka, zvláště v ženských klášteřích. (Tyto byly teprve roku 1571 od tohoto břemene osvobozeny.) Pozdéjší francouzští králové využivali pilně tohoto privilegia, ba rozšířili je z vlastní moci i na všechny ostatní kláštery. Ba dokonce hrabata a lenní baroni, kteří se zařizovali jako malí suveréni, nikterak se nerozpakovali ve svém území následovati tohoto mocného příkladu, až teprve opatření Karla IX. uvedlo zneužívání tohoto práva na dřívější míru. Leckdy se podařilo opatům, že se vykoupili od takového ne příliš vítaného "spolubratra". Je znám z roku 1278 rozsudek proti klášteru Saint Riquier ve Francii, jenž se bezvýsledně bránil proti přijetí jednoho takového. Konečně, ovšem teprve roku 1674, když již bylo toto "právo" nepřetržitě po tolik století páchalo tak veliké a hrozné bezpráví, nastoupil na jeho místo Hótel des Invalides v Paříži, který byl zřízen z peněžitých obnosů, často značných, jež se ročně státu odváděly a jež později zcela systematicky byly vybírány a jimiž se jednotlivá opatství pozvolna vykupovala od onoho hrozného biče, jakým byli vojenští obláti.
* * *Jaké byly formality, kterými se oblace dála? Nepochybně podstatnou složkou vedle ústního příslibu bylo, jako při klášterní profesi, vystavení listiny; tato bývala vyhotovena buď ve společné, všeobecně platné formě, nebo častěji asi, vždy podle rozmanitých osobních i věcných okolností, ve formě zvláštni. Tuto listinu pak podepsal oblát sám, nebo v případě oboustranné jeji závaznosti i příslušný opat; nato byla položena nejprve na oltář a potom uschována v klášterním archivu. Přiklady, jež máme po ruce, dostačí, abychom si utvořili představu o těchto zvycích. - V archivu kláštera Melku ve Štýrsku se chová oblátská profesní listina následujícího obsahu: Tímto nechať je všem věřícím známo, že rodiče (známé) Adelheidy, do šlechtického stavu náležející a úplně svobodní, ježto nikdy nebyli žádnou povinností služby vázáni, ke cti svatého Kříže a svatého Pankrácia, jejichž ostatky odpočívají v tomto domé Božím, zasvěceném knížatům apoštolským Petru a Pavlu a svatému Kolomanu, že se zasvětili Bohu, zavázavše se k ročnímu odvádění pěti denárů tomuto našemu klášteru; s naši strany dostalo se jim ujištění, že u těchto právě jmenovaných svatých naleznou dům útočiště, jestliže by se kdy někdo pokoušel přinutiti je k závazku služebnosti. - Byla-li oblátská profes spojena buď s prohlášením o poddanosti, či jiném materielním nebo právním závazku vůči určitému klášternímu domu Božímu, připojovaly se příslušné vnější ceremonie k obvyklým obřadům feudálního zřízení, jak můžeme souditi podle přikladů, jež máme po ruce. Oblát nebo oblátka přišla k oltáři před opata, položila si čtyři denáry na hlavu a obětovala je potom na oltáři. V jiných případech dávali si na znamení svého poddanství oprátku kolem krku, nebo šli ku věži a otočili si provaz od zvonu kolem hrdla. Opět jiní kladli na oltář jako symbol odevzdání chomáč vlasů, jež si byli s hlavy ustřihli; paní věnovaly nějaký ozdobný předmět.
Pouze opat, jakožto první zástupce svého kláštera, mohl osvoboditi od oboustranně závazného příslibu věrnosti. Tento právní poměr nám osvětlí listina pocházející z benediktinské kongregace kamaldulenské, ze dne 5. května r. 1303, kde opat Don Juncta z Trivia jistou Brunu, dceru Dueduta ze Stracte, osvobozuje přede svědky dobrovolně ode všech závazků týkajících se její příslušnosti (jakožto oblátky) k řeholní rodině, ke které se sama byla zavázala, a tím rovněž od závazku poslušnosti vůči jmenovanému opatovi a dává jí právo vyvoliti si podle vlastního uvážení místo pobytu; s druhé strany však i opat je prohlášen za prosta povinnosti dalšího vydržování takto osvobozené Bruny, kterou s jejím přijetím za oblátku byl na sebe vzal.
Jakým způsobem se uplatnili obláti v činnosti klášterů, pro to nám může býti vzorem klášter hiršavský. Kdežto mniši, počtem 156, se věnovali jednak službám Božím v chóru, jednak duchovní správě a vyučováni a bratří laici (60 conversi) konali domácí služby a prováděli rozličná řemesla, byli obláti, počtem 50, přiděleni k jiným službám. Připravovali stavební materiál, t.j. dříví, kameny, přiváželi vodu a písek z blízkého Nagoldu a vůbec pomáhali při stavebních pracích, měli na starosti obsluhu chudých a nemocných v klášterním špitálu, zkrátka všude byli po ruce, kde bylo třeba pomoci. A vše to konali s radostí a v usebraném mlčení. "Ó, jak krásný, jak sladký je takový pokoj na zemi?" Tak končí jedna zpráva opata Trithemia ze Spanheimu.
Je známo, s jakou oddaností se v klášteřích poskytovala poslední služba zemřelým. Kromě toho, co se pro ně vykonalo ve vlastním domě, byl velmi důležitým pergamenový svitek se jmény zemřelých, často umělecky vyzdobený, do něhož byl zanesen každý případ smrti a s nímž potom zvláštní poslové chodili po celé zemi od kláštera ke klášteru. Opati, bratří laici, obláti, biskupové, obyčejní laici, králové, dobrodinci a přátelé, osoby z prostého lidu i členové šlechty, každý, kdo byl v blízkém vztahu k některému klášteru, byl tak v celé zemi doporučen zbožné vzpomínce. To platilo i o zemřelých oblátech. A co se těchto obzvláště týká, bylo, abychom pouze tento jeden příklad zde uvedli, v jakési "společnosti modlitby", sjednané kol roku 1161 mezi opatem Bohumírem z Admontu a Hugonem, proboštem kapituly solnohradské stanoveno, aby hned po obdržení zprávy o smrti některého obláta bylo všemi zvony zvoněno a za pokoj duše zemřelého bylo recitováno spolu s obvyklými modlitbami šest výslovně určených žalmů, a to jak v ten den, tak i po šest následujících dní. Tři svíce měly být rozžaty a jedna konventní Mše svatá měla být za zemřelého obětována. - Ke konci 12. století bylo zvykem v opatství admontském, že se za zemřelého obláta kromě obvyklých almužen ještě třikráte do roka rozdával chudým chléb a k tomu třicet porci jídla, jež i v kterémkoli jiném případu úmrtí byly po třicet dní určitému chuďasovi podávány.