Formule onoho zástupného záslibu se obyčejně shodovala úplně se slovním zněním prvidel svaté Řehole. Následující příklad, pocházející z IX. století, může nám býti vzorem, tehdy všeobecně užívaným. - Tato formule tedy zní: "Ježto již odedávna zákonem je stanoveno a určeno, že rodiče zároveň s dary věnují své děti věrné službě v domě Božím, ukazuje se nám tím nade vší pochybnost spasitelný příklad, jak my máme se svými dětmi naložiti. A věru, mám to za lehkou oběť, když my svému Stvořiteli též něco dáme ze svých statků. Proto chci tohoto našeho zde přítomného syna, N. N., jenž drží v ruce obětní dar a listinu s prosbou o přijetí a jehož ruka je zavinuta v plátno oltářní, ve jménu Svatých, jichž ostatky zde jsou a v přítomnosti opatově, před svědky tímto odevzdati, aby zde poslušen pravidel Řehole zůstával. Od dnešního dne nemá setřásti se šíje své jho svaté Řehole, nýbrž spíše má poznávati, že musí předpisy této Řehole věrně zachovávati a s radostným srdcem Pánu Bohu službu prokazovati. - A aby toto naše odevzdání zůstalo neodvolatelným, slibuji pod přísahou před Bohem a Jeho svatými anděly, že nikdy, ani sám, ani skrze jiného jakožto prostředníka, ani žádným jiným způsobem nebudu mu svými prostředky dávati příležitost opustiti klášter. A aby tento můj příslib zůstal trvalým, stvrdil jsem jej vlastnoručním podpisem. Svědky pak jsou ...."
Bylo by věru podivuhodné, kdyby se nikdy nebylo stalo, že by rodiče tuto oblaci byli provedli s úmyslem nekalým. Vždyť dokonce sám svatý Tomáš Aquinský, jak ukazuje jeho kanonisační proces, byl dán jako oblát na Montekassino, kde potom skutečně obdržel své vychování a vzdělání, a to jen proto, "ut ad praelaturas illius loci venire posset", aby tam později dosáhl hodnosti opatské. Víme též o jednom mnichu z Fuldy, jménem Gotšalkovi, že jeho otec, nějaký hrabě Berno, ho přinutil oblací ke klášternímu životu. To dalo podnět v té době žijícímu učenému mnichu, opatovi a arcibiskupovi Rabanu Maurovi (+ 865), jenž kdysi sám byl oblátem, ke spisu "De oblatione puerorum" (O zasvěcování hochů jako oblátů). - Časté případy ziskuchtivosti na obou stranách dávaly příležitost k pokárání. A skutečně byla ziskuchtivost také vytýkána jak od Církve, jejíž zástupci velmi často sami této slabosti podléhali, tak od světské veřejnosti, zatím co sama zneužívala moci a bohatství proti klášterům v míře až nestoudné.
Zneužívání oblátství přivodilo v 11. století veliké škody. Nesvědomití rodičové, aby se zbavili nepříjemného břemene, nebo aby zvýšili své jmění, třebas častěji proti bohatému odškodnění se jednalo o směšné splátky, dávali do kláštera za obláty děti bez jakékoli stopy po schopnosti a zájmu, ba dokonce i děti s těžkými tělesnými vadami, jak si stěžuje nnnich Oldřich z Kluny. Přirozeně tyto okolnosti musily brzy rušiti kázeň v klášteřích, odkázaných na takovýto dorost. Právem jsou káráni opati, kteří při přijímání takovýchto neduživců do oblátské školy, byli velmi shovívaví ze strachu před tísnící bídou, nebo ze slabosti proti násilnosti mocných nebo bohatých rodičů. Ve XIII. a XIV. století, když Církev vinou tehdy panující bídy se ocitla ve velmi zuboženém stavu, vyskytovaly se kláštery, jež nemohly se ubrániti nouzi, v takovém úpadku kázně, že chtěly, ač neprávem, v tom nalézti omluvu pro různé pletichy toho druhu při vedení oblátské školy.
Při tom se musí uznati, jak také příležitostně činí náš Dom Ursmer Berliére, že třebas i blahobyt může vyvolati zneužití, přece na druhé straně je předpokladem pro zdar veřejných a rovněž i církevních ústavů a podniků a tím více klášterů. Jak dějiny dokazují, povstaly větší škody, co se kázně týče, zchudnutím než bohatstvím. Tato zneužití jsou opravdu politování hodna. Tím potěšitelnější je na druhé straně skutečnost, že mnozí z oblátů staré doby se stali velkými muži a ženami. Tak, nepřihlížíme-li ani k oběma žákům svatého Benedikta samým, svatému Maurovi a Placidovi, patří sem, mezi jinými, sv. Bonitác, Beda, zmíněný již Rabanus Maurus, stejně jako mystikou proslulé světice Hildegarda, Gertruda a Mechtilda z Hackenbornu, nemluvě ani o tisících dobrých mnichů, kteří beze vší pochyby štastně vyšli z řad oblátů.
Označéní, jehož se ještě dnes v klášteřích užívá pro hochy, jako obláty vychovávané pro budoucí řeholní život, je svým smyslem podstatně oslabené proti původnímu názvu. Dostávají sice vychování a humanitní vzdělání s ohledem na to, že se jednou stanou mnichy, na náklad vlastní nebo kláštera, přece však bez jakéhokoliv závazku, co se práva svědomí týče.
II.Přicházíme k nejdůležitějšímu předmětu našeho pojednání. - Jak již řečeno, měla pojmenování oněch v druhé třídě klášterních obyvatelů uvedených skupin v různých dobách a na různých místech různý význam. Ba náš osvědčený řádový dějepisec Dom Ursmer Berliére (+ 1932), který si několikráte stav benediktinských oblátů vzal za předmět svých studií, myslí ve svém nejnovějším spise "O rodinném životě ve středověkých benediktinských klášteřích", že můžeme o všech oněch třídách mluviti pod jediným pojmem "oblátů", anebo je alespoň můžeme zredukovati na tento jednotný pojem. Je velmi zajímavo pozorovati, kterak oblátství v našich klášteřích samo sebou, beze všeho vnějšího plánovitého působení povstalo a v tolikeré podobě a pod kolika názvy se spolu s Řádem udrželo a na venek působilo, až se pod vlivem dnešní doby, jež ráda vše vyjadřuje co nejjednodušeji, alespoň v podstatě vyhranilo v onom více méně jednoduchém pojetí a pojmenování.
Hledáme-li původ zřízení světských oblátů v našem Řádě, musíme se asi tázati, zda snad již onen "nábožný světský muž", který podle svatého Řehoře (13. kap.) každého roku jednou lačen k ctihodnému sluhovi Božímu Benediktovi putovával, zda již on nebyl oblátem montekasinským. Za nejstarší důkaz pro existenci určitého druhu oblátství můžeme považovati Řeholi svatého Fruktuosa z polovice 7. století. Ta totiž obsahuje mezi jiným též ustanovení pro případ, že by oba manželé se svými malými ještě dětmi chtěli vstoupiti do kláštera. Kardinál Lev z Ostie se zmiňuje a takovémto sebeobětování osob, spolu i s jejich majetkem klášteru montekasinskému v 8. století. R. 788 odevzdává jakýsi Gayron sebe se svou ženou, svoji sílu k práci i své řemeslo klášteru Farfě v Italii. Zároveň slibuje opatu Albertovi, že ho bude poslušen a že bude za polovinu výtěžku spravovati určitý venkovský klášterní statek se zahradou a mlýnem. Témuž klášteru Farfě r. 793 nějaký muž přípisem odevzdává sebe i své jmění ve prospěch kostela svatého Petra v Pise, náležejícího k témuž klášteru, s výhradou, že tam bude moci prožíti zbytek svého života. Rovněž tak jeden klerik, za týchž podmínek. A roku 806 odevzdaly se témuž klášteru dvě osoby i se svým majetkem. Tu jsou dotyčné asoby označeny jakožto offerti, což značí totéž jako obláti, zaslíbení, odevzdání.
Podobné případy vyskytují se v osmém a devátém století ještě v hojném počtu; rovněž takové příklady najdeme, že byli tito císařem Karlem Velikým a po něm mnoha jinými císaři bráni ve státní ochranu se všemi právními důsledky, jak svědčí listinné doklady. Jak přísný byl závazek věrnosti, plynoucí z této oblace, a to i podle veřejného pojetí právního, vidíme z jedné listiny císaře Ludvíka Zbožného opatovi kterou mu propůjčuje právo dát chytit obláty svého kláštera, kteří mu podle všeho byli utekli. Podobné listiny jsou známy od Karla Lysého (875), Berengara (920) a Jindřicha IV. (1084).
* * *Tyto oblace nebyly snad nějakým řídkým zjevem. Zmíněmé již nařízení svatého Fruktuosa, které potom bylo i v jiných klášteřích prováděno, a tím uvedlo hnutí, již tehda existující, do určitého řádu, mělo za následek takový vzrůst počtu případů, kde duše toužící po klidu utíkaly z ruchu světa a sebe odevzdávaly v obět určitému domu Božímu, že jedno z ustanovení koncilu v Cáchách z r. 817, vydané k ochraně klášterní kázně a nařizující, že žádnému laiku ani světskému knězi nesmí býti dovoleno bydlit v klášteře, na nějaký čas sice zeslabilo proud lidí světských, toužících po pokoji, přece však hnutí samotné zameziti nemohlo. Již v dřívějších dobách nabylo "putování k mnichům" takového rozsahu, že ku příkladu na ostrově Lerin ležící klášter byl za opata Aigulta (+ 675) přirovnáván ke včelímu úlu. Později ve všech větších klášteřích, jichž dějiny se nám zachovaly, jako ve Svatém Havlu, Hiršavě, Korvey, ve Svatém Emeranu v Regensburgu, setkáváme se houfně, často i ve stech s duchovními, laiky, Bohu zasvěcenými ženami a pannami, kteří všichni se beze slibů, pouhou přípovědí připojili ke klášterní rodině a tak se učinili na ní závislými.
Těchto několik charakteristických rysů postačí, abychom si utvořili obraz o existenci a činnosti oblátství v jeho počátcích. V následujících řádcích ukážeme jeho další rozvoj na několika příkladech vybraných z bohatého souboru, za nějž kromě různých jiných historických děl tohoto oboru vděčíme hlavně sběratelské horlivosti vědce, našeho spolubratra, Dom Berliéra. Příčinou tohoto rozvoje byla ta okolnost, že se stalo zjevem zcela obvyklým, když zbožní křestané, ať muži či ženy, spěchali, aby se nějakým způsobem ukryli pod ochranným pláštěm našebo svatého Patriarchy Benedikta.
Tento soubor je pro jasnější přehled rozdělen na čtyři určité skupiny, které však neodpovídají mnohotvárnosti a rozmanitosti látky a nejsou jednotné a bezpodmínečně směrodatné.
První, největší skupinu tvoří ti laici, kteří se z duchovních pohnutek a z touhy po evangelické dokonalosti dobrovolným rozhodnutím zasvětili službě mnichům, své odevzdání potvrdili přípisem a bydleli buď v klášteře nebo při něm, aby co nejvíce mohli bráti účast na liturgických úkonech a ostatních pracích mnichů. Tato skupina víc než ostatní měla ráz náboženské organisace po způsobu pozdějších Třetích Řádů, třebaže při tom nebyly vyloučeny materiální závazky. Roku 892 slyšíme o jednom jáhnovi jménem Hermenfrídovi a jednom měštanu z Beneventa, že se na Montekasinu za opata Angolaria věnovali službám svatému Otci Benediktovi. R. 948 uchýlil se jeden šlechtic jménem Aquinius spolu se svou manželkou Doctou v dorozumění se svým synem do kláštera klunyjského, aby tam, když byl předtím věnoval určitou část nemovitostí, stranou od světa sloužil Bohu v rouše svatého Benedikta. R. 969 odevzdává svatému Benediktovi v klášteře Fleury jistý Gisbald sebe i svého syna spolu se svým majetkem. O podobném případu svědčí tehdejší kronika kláštera Farfy. Avšak obzvláště mohutná je tato skupina v jedenáctém a dvanáctém věku. Tato dvě století zažila vůbec nejmocnější rozmach instituce oblátské. Tu se setkáváme kromě klášterů již uvedených se jmény Vendóme, Cherlieu ve trancii, Schaffhausen ve Švýcarsku, dále přistupují jména všech klášterů švarcvaldských, Admont, mateřský klášter Camaldoli, Vallombrosa spolu se svými jednotlivými kláštery a mnohé jiné. Ba, téměř do nekonečna se množily ve středověku případy této oblace. Na výše uvedených příkladech můžeme pozorovati, že kandidáti této skupiny nepocházeli snad jen ze třídy prostého lidu. Známa je historie svatého knížete franckého Karlomana, který se z pokory stal pastýřem ovcí na Montekasině, jako zase u ctihodného Hermana, lanckraběte Bádenského, to byla svatá ctižádost, aby mohl pásti klášterní stáda v Kluny. V klášteřích švarcvaldských se setkáváme s mnoha členy německé šlechty. Ba dokonce jeden král, Altons ze Španěl, jehož mnich Berthold ze Sv. Blažeje označuje jménem "obedientiarius", t.j. oblát klunyjský, by se býval zasvětil řeholní poslušností Králi králů, kdyby ho "jeho" opat ku prospěchu církve a španělského trůnu nebyl zpět vrátil.
Již jeden z uvedených příkladů nám ukázal, jak přísně onen závazek oblátů stran věrnosti podle světského pojetí právního byl pokládán za platný pro život celý. Že církevní pojetí právní nebylo méně přísné, o tom svědčí mezi jinými i tento dokázaný případ: Jistý Duko, oblát opatství Schafhausen, byl pro svoji nevěrnost pokládán za odpadlíka a na podnět svatého papeže Urbana II. byl na synodě svolané svatým Gebhardem do jeho biskupského města Kostnice podle kanonických zákonů odsouzen k návratu a opětnému přijetí svých závazků.