Proto, jako mnohé ve světě žijící a po Bohu toužící duše v nedostatku jiných možností hledaly duchovní spojení u zcela světu neznámých poustevníků a reklusů, tak i tito nějakým způsobem s převzetím zvláštních povinností nebo bez něho rozhodli se vejíli ve spojení s určitou duchovní společností, která je jim buď myšlenkově nebo citově, místně nebo společensky blízká a podle možnosti berou účast na jejich názorech, snahách a činnosti. Tak třebas dobrovolně nebo nedobrovolně žijí ve světě, stávají se duchovně v určitém smyslu a stupni členy určité klášterní rodiny a skrze ni příslušného Řádu.
A tak tímto duchovním svazkem jak dnes, tak i v dálné minulosti mužové i ženy, kteří buď svatostí nebo jinak vynikli, stávají se též otci, matkami, bratry a sestrami takové duchovní společnosti. Tím způsobem rovněž se stávají účastnými všech modliteb a dobrých skutků "svého" kláštera a "svého" Řádu a tím přebohatého pokladu zásluh a milostí.
Ačkoliv cena těchto pokladů pro ně leží částečně ukryta v budoucnosti, přece, dovedou-li z nich těžiti, dodávají jim již v tomto životě v duševních nesnázích povznášející, sílící vědomí, plné útěchy a radosti. A tak konečně při normálnim chodu událostí beze vší pochybnosti se v oněch duších, jež stojí ve spojení s určitou duchovni společností, vyvine srdečný, přátelský svazek duší se zcela stejnými zájmy v záležitostech duchovních, po případě i časných.
A skutečně se vždy mezi křesťany v takovém vyšším životním společenství žijícími našly duše zvláštní, s obzvláště jemným porozuměním a cítěním a šlechetnou vděčností. Známe z dějin vynikající, krásné případy toho druhu, jak některé duše mimo obvyklý každodenní duchovní vzrůst uměly ukázati podle svých sil i velkodušný, ba i hrdinský smysl pro oběť. Vrcholem pravého vnitřního spojení s určitým Řádem nebo řeholním domem by bylo, a i toho má historie četné příklady, jestliže by se toto spojení stupňovalo až k úplnému odevzdání všech sil, neba dokonce veškerého tělesného i duchovního bytí. Avšak takový více méně ideální společný život mezi dítětem tohoto světa a určitou duchovní spoíečností měl by, a to musíme nutně zdůrazniti, jen tehdy smysl, účel a trvání, kdyby, přirozeně v mezích lidské slabosti, jak jsme se již zmínili, byl naplněn a zcela ovládán nadpřirozeným pojetím, pevným charakterem a opravdovou snahou po mravném životě.
Nebude nikterak těžké zvlášt aplikovati tyto všeobecně řečené věty na benediktinský Řád.
Touha po takovém spojení bude, nehledě k rozhodujícímu vlivu osobních okolností, tím častější a tím oddanější, čím čistěji a životněji koluje krev nadpřirozeného života v žilách té či oné v úvahu přicházející duchovní společnosti.
V měšťanské společnosti třináctého století vlivem všech okolností sociálního a náboženského života lidé vysokých a čistých ideálů cítili neobvykle silnou potřebu vzájemného spojení a oboustranné pomoci. A tak s druhé strany byla to též velká a celou křesťanskou veřejnost hluboce dojímající událost, když před užaslými zraky svých krajanů ukazoval sv. František v nejpřísnějších a zároveň nejlíbeznějších formách ideál svatého života. Ve velkých houfech vstupovali kněží i laikové do jeho šlépějí. A když Bůh ve svém světci vzbudil myšlenku, aby všecky velké duše své doby shromáždil v Řádu celý křesťanský svět objímajícím, učinila tato myšlenka serafinského světce nositelem hluboko a daleko zasahujícího apoštolátu a my víme, jak podivuhodně až do dnešního dne plní toto své poslání.
Zatímco každá klášterní cela Menších bratří byla podle úmyslu jejich zakladatele jakousi zárodečnou buňkou vyššího křesťanského života, shromažďovaly i jiné středověké Řády v mladistvé síle své existence, jako Dominikáni, Augustiniánii a Servité, ve svých podobně a přece v určitém smyslu různě zřízených a organisovaných Třetích řádech duše toužící po Bohu a po spáse.
Těmto velkolepým zjevům v křesťanském životě středověku nikterak neubírá na důležitosti ta okolnost, že jejich tvůrčí idea měla za sebou již dlouhou a úctyhodnou minulost. Avšak kromě svých velikých s nadšením přednášených a skutečnými příklady provázených myšlenek měly tyto Řády velkou výhodu ve svém centrálním spojení a vedení. Výhodu, kterou svým duchovním následovníkům ani dříve ani později nemohl poskyčnouti Řád benediktinský pro své zřízení, jež bylo založeno na základní myšlence rodiny a proto postrádalo onoho centrálního a jednotného vedení. Přirozeně má i zřízení benediktinského Řádu, skrze něž své obláty se sebou samým a mezi nimi navzájem spojuje, své cenné výhody před obyčejnou společností spočívající na mechanickém shromáždění osob. Především onu výhodu, že nejbližší okruh jeho vlivu, k němuž patří jeho obláti, svým jednotlivým členům místo neosobního davového charakteru propůjčuje životné přivtělení do té které řeholní rodiny, skrze něž potom vrůstaji v příbuzenství celého Řádu, a to organicky, tedy aniž s ostatními obláty tvořili mimo něj nějakou zvláštní družinu, se všemi jeho velikými tradicemi, duchovními poklady a církevními privilegiemi.
Mají tedy Třetí řády s benediktinskými obláty určité styčné body; avšak, chceme-li se přesně vyjádřiti, nesmime je jako úplně stejné síavěti do téže řady.
K užší řeholní rodině v benediktinském řádu náležejí podle názoru svatého Zákonodárce vedle mnichů a bratří laiků i klášterní mladí hoši, kteři, poněvadž byli od svých rodičů životu řeholnímu a tím Bohu zasvěceni, nazývají se prostě oblátí, t. j. (Bohu) zasvěcení, (Bohu) zaslíbení. Tito však jsou obláty v úplně jiném smyslu, než obláti žijící mimo klášter, t. zv. světští obláti. Třebaže toto naše pojednání je v první řadě věnováno oblátům světským, přece je nutno k jasnějšímu porozumění též o oněch klášterních oblátech alespoň to nejdůležitější říci. Na několika místech své Řehole mluví náš svatý Otec: Benedikt jako o členech klášterní rodiny o dětech, chlapcích, menších i většich, kteří od svých rodičů, šlechtických nebo chudých, "Bohu v klášteře byli věnováni". Zde máme útvar oblátský v původním, vlastním a zároveň církevne právním smyslu.
V 59. kapitole podává svatá Řehole ustanovení, jak se má konati ona oblatio (přinesení v oběť, obětováni, zaslíbení Bohu), nebo místo ní profes, což je totéž. Chápeme ji a musíme ji chápati jen ve smyslu římského právního pojetí, jaké měli o otcovství. Podle vysokého přirozeného pojetí a předpokladu, že rodiče chtěji svým dětem jen to nejlepší, mohl podle toho otec o svém dítěti v takové míře rozhodovati, že by se nám to dnes zdálo příkrým a tvrdým. Tak tomu bylo i v našem případě, kdy záslib otcův, nebo na jeho místě profes, spolu se svými důsledky v ohledu práva majetkového byl pro syna závazným. Alespoň do doby jeho dospělasti, kdy potom podle řehole svatého Benedikta, která představovala všeobecné církevní pojetí, mohl se svobodně rozhodnouti. Naproti tomu náš svatý Otec Benedikt, třebas neurčuje jiného odlišného pravidla, přece, jak se zdá, pokládal tento přechod od prvního přijetí závazku při oblaci hochově, nebo na jejím místě při profesi, k vlastni formální jeho závaznosti za samozřejmý. Takovéto právní pojetí by se sice mohlo pokládati za ideální, ježto by musilo býti největším štěstím pro člověka již od dětství náležeti Bohu a takřka býti k němu připoután. Přece však sama Církev (za papeže Coelestina III. a Innocence III.), když byla i ona po nějakou dobu praktikovala tu myšlenku, že k tomu, aby se stal někdo mnichem, stačí příslib otcův, po případě vlastní profes, přece z pochopitelných a velmi závažných důvodů, a k tomu ještě ne bez silného odporu, vydala úplně změněná nařízení, podle nichž nebyla dále a není žádná zástupná profes možná. Mnich Oldřich ve svých "Zvycích klunyacenských" praví, že obláti, tedy hoši od svých rodičů obětovaní, obdrželi sice hábit, avšak zasvěceni či profes jim byla oddálena až do doby, kdy mohli sami rozhodovati. V Hiršavě již 10. století nebyl nikdo připuštěn k profesi, kdo neměl dvacet let.