[Mapa stránek] [Kontakty] [Odkazy] [Původní web]

OBLÁTI BENEDIKTINSKÉHO ŘÁDU - 1. část

V nerozumné přírodě nalézáme četné případy t. zv. symbiosy, zjevu to zcela zvláštním způsobem svědčícího o existenci moudrosti Boží. V tomto zařízení existuje více bytců různého druhu, kteří jsou na sebe od přirozenosti závislí, jeden tíhne k druhému a mají takřka své společné hospodářství, které jim jednak dává, jednak bere. Bud vůbec společně žijí, nebo se alespoň v tomto stavu mnohem zdárněji vyvíjejí a při životě udržují, než by to bylo jednotlivým členům čéto společnosti možno.

Podobně jsou i ve společnosti lidské mnohé přirozené možnusti existence a dobrého bydla, jejichž nutnou podmínkou je právě pěstování společného života. Rovněž tak, jenom že z vyšších účelů a pohnutek, se vyskytuje v křesťanském světě, jmenovitě v životě klášterním, určitý způsob společného života lidí různého druhu. Tito v pevném, rozumem stanoveném řádu a odstupňování, pěstováním určitých duchovních ideálů jsou ustanoveni k udržování a rozmnožování existence a blaha jednak vlastního, jednak druhých a tím všech dohromady. To platí zvláště o bohatě rozvětveném kmeni benediktinského Řádu. Tu vidíme předně onu základní složku, skládající se z vlastních mnichů, ono jádro, onen podstatný element, který je, abychom užili odborného výrazu ze symbiosy nerozumných živočichů, jakýmsi hostitelem.

Kromě tohoto vlastního mnišského života vidime v klášteře ještě spolužití celé řady jiných, podobně uzpůsobených slažek, které tvoří duše toužící po Bohu v duchu svatého Benedikta a přispívají k oboustrannému dobru a úspěchu.

Tak obsahuje bohatě rozčleněný celek Řádu tyto, z části již jen historické, z části však ještě dnes existující složky: jako první třída jsou vlastní mniši s bratry laiky (fratres conversi, barbati, illiterati, fratres in cappa - bratři konvrši, vousatí, neškolení, bratři v kappě) a od rodičů Bohu zasvěcení mladiství obláti. Do druhé třídy patři dospělí obláti, kteří z vlastního rozhodnutí žijí přímo v klášteře nebo v určitém spojení s klášterem; a to buď jako habituati, t. j. v hábitu oblečení, nebo non habituati, bez hábitu (matricularii, famuli, offerti, oblati, donati, commissi svěření, excusati, redditi, hospites plenarii nebo semiplenarii, oblatiarii, fratres conscripti) a konečně fratres ad succurrendum (bratři k výpomoci). O první třídě v tomto článku řekneme pouze to nejnutnější. K vysvětlení oněch jmen druhé třídy, jež tu zvlášť budeme brát v úvahu, přijdeme postupně v líčení jednotlivostí. Leckdy mají v různých krajich nebo v různých dobách různý význam. Všeobecný smysl jejich je ten, že ti, kteří jsou stále tak jmenováni, věnují se v užším nebo volnějším společenství s benediktinským klášterem službě Boží.

* * *

Svatý Otec Benedikt zná, jak možno soudit podle jeho Řehole, ve svých klášteřích pouze jediný druh mnichů. Tak tomu bylo od začátku a po staletí, že obstarávání všech klášterních prací bylo věcí mnichů, ať potřeba vyžadovala námahy fysické či duševní. Příkladem je zde sám svatý Benedikt, jenž vyšel s bratry, aby pracovali na poli.

V jednom listě poslaném Karlu Velikému od mnichů kláštera ve Fuldě se žádá, aby domácí práce byly obstarávány od mnichů a ne od cizích sluhů. Ještě za doby Ludvíka Zbožného slyšíme o usnesení mnišské synody v Cáchách (817), které předpisuje mnichům obstarávání hospodářství a řemesel. - V Novacella, klášteře náležejícím k opatství Ariane v jižní Francii, vidíme v téže době, kterak mniši konají v horách u svých stád službu pastýřskou. Svatý Ethelvold, mnich z Glastonbury v Anglii, opat z Abingdonu a biskup ve Winchesteru (+ 984) povzbuzují své mnichy, aby se pilně zúčastnili prací při novostavbě opatství a katedrály ve Winchesteru. - V klášteře Waulsortu v Belgii konají za opata Cadroca (+ asi 975) všechny práce v kuchyni mniši. - V Gembloux, rovněž v Belgii, věnuje se opat Olbert (+ 1048) kromě pilného pěstování vědy spolu se svými mnichy též práci na poli. A jako z kláštera svatého Jiří v Černém Lese máme i z četných jiných klášterů svědectví o tom, že tehdy ještě měli mniši ruční práci ve velké úctě.

Avšak mohutný rozmach Řádu, zasahování jeho činnosti do měst, vzrůst povolání i ze svobodných stavů, zvýšená úroveň veškerého umění, především však častější pavolávání mnichů ke stavu kněžskému a k pracem s ním spojeným a následkem všeho toho vzrůst duševního vzdělání a činnosti: to vše vyžadovalo určitou přeměnu, určité přesunutí v klášterní obci.

Ještě opat Petr Ctihodný z Clugny (+ 1156), ačkoliv ještě s úctou mluví o "starobylé ctihodné práci" (ruční), přece praví, že by se měli mniši něčím jiným zabývati, než aby se pracemi polními a jiným, toliko prostému lidu příslušícím zaměstnáním, dávali odvésti od své přední činnosti, totiž služby u oltáře a v chóru, od modlitby a práce vědecké. Podobně mluví velmi vážený dějepisec církevní a řádový Orderich Vitalis, ctihodný mystik opat Rupert z Deutz, veleučený kluniacenský kardinál Matouš z Albana a jiní.

A tak nastalo na sklonku prvního tisíciletí z přirozené nutnosti i formálně skutečnými případy často již dlouho připravované přesunutí v klášterní rodině. Přece však se to nedělo všude v stejnou dobu a ne vždycky stejným způsobem. Toto přesunutí bylo zvlášť mocně podporováno reformační činností ctihodného opata Viléma z Hiršavy v Černém Lese (+ 1091). Tak povstal vedle mnichů, aniž tím bylo u nich úplně odstraněno oceňování ruční práce a vznešený pojem o ní, nový stav bratří laiků, určených výslovně pro vykonávání ručních prací. Ti nosili mnišský oděv, ovšem často v jiné formě nebo barvě než mniši, skládali svaté sliby a tím byli všeobecně právem považováni za skutečné řeholníky (religiosi).

Tato retorma byla částečně, alespoň v prvých začátcích, pouhou formalitou, ježto ti, kteří z jakéhokoliv důvodu byli uznáni za neschopny přijetí do řad vlastních mnichů, sdružili se nově mezi sebou. Z největší části však, alespoň v přechodné době, byl to nový útvar, ježto přibíráním právě v klášteře žijících oblátů a přijímáním nových povolání se vytvořil nový útvar bratří laiků. Z jejich řad potom během času mnozí věrným konáním svých prostých povinností dosáhli stupně svatosti.

Jak vypadá dnes tato složka klášterní rodiny? Budeme nejprve mluvit všeobecně, bez zvláštního zřetele na benediktinský Řád, ale přece tak, že si může čtenář z toho, co bude řečeno, již předem utvořiti obraz benediktinského obláta, o němž později budeme postupně jednati.

Od té doby, co existují dějiny klášterního života, možno pozorovat, že ve všech svých rozličných formách působil tento život na určité lidi mocnou, ba často nepřekonatelnou silou. Tak je tomu ještě i dnes. Mnozí jdou za touto silou a chápou se řeholního života srdcem nadšeným a pevným se všemi jeho důsledky a povinnostmi. A my víme z dějin všech staletí, že jejich počet tvoří řádnou legii a že obzvláště řady světců se z velké části jimi plnily. Mimo to se však vyskytují ve velkém počtu takové duše, které buď i při nejlepší vůli nemají tělesné nebo duševní síly nebo nutné odhodlanosti k oběti, nebo vnější možnosti, aby se mohly dokonale věnovati klášternímu životu, na druhé straně však těžce nesou, že po celý svůj život musí dlíti mimo onen mocný vliv, jenž uklidňuje, přináší do duše jistotu, posvěcuje a je vůbec nutný k pěstování duchovního života. (Pokračování.)