[Mapa stránek] [Kontakty] [Odkazy] [Původní web]

Stručná historie oblátů

Z života sv. Benedikta, jak nám vypráví sv. Řehoř Veliký, je zřejmé, že obláti byli naším svatým Otcem přijímáni již na Subiacu ještě před založením kláštera na Monte Cassinu. Zřejmě šlo však pouze o malé chlapce, kteří byli svými rodiči nabídnuti (oblatatus znamená "ten, kdo je obětován, nabídnut") k výchově k mnišskému životu. Tato "oblace" chlapců je popsána v 59. kapitole Řehole sv. Benedikta. Nicméně podle textu sv. Řehoře snad můžeme usuzovat, že také i dospělí žijící ve světě se uchýlili pod vedení sv. Benedikta a navštěvovali příležitostně jeho klášter pro duchovní rady a doprovázení. Nemáme žádný důkaz, že to byli obláti v současném významu, ve skutečnosti nelze určit, kdy institut oblátů přesně vznikl. Pojem "oblát" se neobjevuje dříve než v 11. století. Ale již v 9. století se setkáváme se pojmem "confratres", který se až dosud užívá v Anglické kongregaci benediktinů, a s jistotou víme, že mnoho klášterů je mělo dříve než v 11. století. Jeden mnich v té době píše: "Existuje velké množství věřících, jak chudých tak bohatých, kteří chtějí být s námi v bratrském svazku. Všem jim umožňujeme podílet se na dobrech našeho kláštera jak modlitbami tak i almužnou. Modlíme se ně speciální modlitby jak za jejich života tak i po jejich smrti." Tato slova dobře popisují vztah mezi obláty a jejich klášterem, jak existuje v současnosti.

Přesnější postavení bylo vymezeno sv. Vilémem, opatem z Hirschau (+ 1091). Tehdy existovali interní neboli regulární obláti, kteří žili v klášteře jako členové komunity avšak bez závazků slavných slibů. Potom existovali externí neboli sekulární obláti, kteří žili ve světě ve spojeni s klášterem. Slibovali poslušnost, někdy také úplnou čistotu a věnovali část nebo celý svůj majetek klášteru, buď ještě za svého života nebo jako dědictví. Historici popisují mnoho věřících, kteří se takto zasvětil Bohu a řádu sv. Benedikta tím, že se stali obláty známých klášterů Cluny, Hirschau, St. Blase a dalších. To bylo v době, kdy se benediktinský řád těšil nejvyšší přízni a úctě nikoho menšího než samotného římského císaře sv. Jindřicha II., jehož velká láska a oddanost benediktinům je historicky doložena a byl proto vybrán jako zvláštní patron oblátů.

Oblátské hnutí dostalo nové impulsy ve 14. století vznikem Bratrstva oblátů při kongregaci olivetánů založené sv. Bernardem Tolomei.

V 15. století sv. Františka Římská (1384-1440) podnítila řadu vznešených římských žen, aby se vzdaly světského a okázalého života, který vedly, a oddaly se horlivějšímu křesťanskému životu a službě chudým. Žily ve svých domovech bez řeholních slibů, nenosily speciální řeholní oděv a byly podřízeny duchovnímu vedení olivetánských benediktinů. O několik let později začaly žít společně a skládaly slib poslušnosti své představené, kterou si zvolily a nazvaly se oblátkami sv. Benedikta. Tento původní institut oblátek sv. Benedikta, založený sv. Františkou Římskou, existuje v Římě dodnes. Oblátky se věnují společné modlitbě a službě chudým a potřebným. Toto je důvod, proč byla sv. Františka Římská ustanovena jako nebeská patronka oblátů sv. Benedikta.

V následujících staletích obláti existovali až do doby francouzské revoluce, kdy benediktinský řád tak jako mnoho jiných řádů téměř zanikl. Zároveň s jeho obnovou v 19. století také znovu ožil institut oblátů. Na žádost prvního opata - primase Hildebranda de Hemptine, OSB, byl definitivně kanonický status oblátů ustanoven:
a) listem papeže Lva XIII. ze dne 17. června 1898,
b) dekretem Posvátné kongregace pro biskupy a řeholníky ze dne 23. července 1904, kterým se schvalují stanovy sekulárních oblátů sv. Benedikta a tím se uděluje oblátům oficiální schválení Svatým stolcem.
Revize stanov byla provedena reskriptem Posvátné kongregace pro řeholníky ze dne 27. března 1927.

(podle: Manual for Oblates of St. Benedict, Collegeville, 1937)